„Ztráta prstu na noze mě nezastavila.“ Karel se vrátil po pracovním úrazu do běžného života

Karle, můžeme se vrátit na začátek, abyste mi přiblížil, co přesně se tehdy událo?

Ano, je to už pět let. Rád se o svou zkušenost podělím, protože to třeba pomůže někomu, kdo zrovna řeší podobný úraz a má strach, jak to bude zvládat. Pracoval jsem tehdy ve velkém skladu stavebních materiálů. To je prostředí, kde se s manipulační technikou, jako jsou vysokozdvižné vozíky, setkáváte každý den na každém kroku. Ten konkrétní den probíhal tak, že jsme měli zrovna příjem zboží a vykládal se kamion. Já jsem šel zkontrolovat dodací listy k paletám, které kolega právě složil z korby auta.

A v ten moment se stala ta nehoda?

Byla to klasická shoda okolností a chvilková nepozornost. Stál jsem u palety a zapisoval si čísla do podkladů. Kolega, který manipuloval s jiným nákladem, zrovna couval se zdvižkou, ještěrkou. Víte, i když mají vozíky výstražné pípání při couvání, když ten zvuk slyšíte celou směnu, mozek ho začne trochu filtrovat a už na něj nereaguje tak citlivě, navíc je v hale docela hluk. No a já jsem stál v tu chvíli v místě, kam nebylo přes regál dobře vidět, a kolega mě v zrcátku přehlédl.

Úraz vám tedy způsobil kolega?

Ano, najel do mě zezadu a kolo vozíku mi přejelo přes pravou nohu. Vozík byl částečně naložený, takže jeho váha byla značná. Štěstí v té smůle bylo, že jsem měl kvalitní pracovní obuv s ocelovou špičkou. Ta bota zachytila velkou část tlaku, ale ta zátěž už byla přes limit. Bota se v místě palce prolomila dovnitř, zbytek chodidla zůstal ušetřen.

Co se vám honilo hlavou v prvních vteřinách? Byl jste v šoku?

V první chvíli to nebyla ani tak bolest, jako spíš tlak a překvapení z toho, že se najednou nemohu pohnout. Až po několika vteřinách mi došlo, co se přihodilo, a dostavil se šok. Kolo mi zůstalo stát na špičce boty. Musel jsem na kolegu zakřičet a praštit do kapoty stroje, aby si uvědomil, že se něco děje, a sjel ze mě dolů. Jakmile z nohy sjel, cítil jsem, jak se mi do chodidla nahrnula krev, a teprve tehdy začala silná, pulzující bolest.

Jak reagoval kolega, když zjistil, co způsobil?

Byl z toho špatný. Rychle vyskočil z vozíku, byl zbledlý a hned se ptal, jak mi pomoct. Zavolali jsme sanitku, sedl jsem si na zem a snažil se sundat botu. To ale nešlo snadno, protože zdeformovaná ocelová špička svírala nohu. Kolega mi pomáhal držet nohu v mírně zvýšené poloze, zatímco jsme čekali. Seběhli se i další lidé. Nevyčítal jsem mu to tehdy a nevyčítám mu to ani dnes. Pracovní úrazy se stávají a byla to spíše chyba komunikace v prostoru.

Kdy jste se dozvěděl, že o palec přijdete?

Až v nemocnici po provedení rentgenových snímků. V sanitce mi záchranáři dali léky proti bolesti a opatrně mi botu rozstřihli speciálními nůžkami. Krev tam samozřejmě byla, ale nechtěl jsem se na to moc dívat. V nemocnici mi lékař na rovinu vysvětlil situaci. Kosti v palci byly natolik poškozené a tkáň zasažená takovým způsobem, že prst už nebylo možné zachránit. Rozhodli se pro amputaci. Z palce mi v podstatě nezbylo nic využitelného, odstranili ho celý.

Jak člověk takovou zprávu přijme?

Vnímal jsem to docela pragmaticky, byl jsem ještě pod vlivem léků. Pak jsem si ale říkal, že to mohlo dopadnout hůř. Mohl jsem přijít o celou nohu nebo o více prstů, kdyby kolo přejelo přes nárt nebo kotník. Když jsem se po operaci probudil a viděl obvázaný pahýl, trochu mi sice zatrnulo, ale lékaři mě uklidnili. Řekli mi, že i po ztrátě palce se tělo umí přizpůsobit a dá se s tím normálně fungovat. Této myšlenky jsem se držel po zbytek léčby.

Jak probíhala vaše rekonvalescence? Jak dlouho trvalo, než jste se mohl na nohu znovu postavit?

Hojení samotné rány trvalo necelých šest týdnů. Nejtěžší na tom nebyla bolest, ta po pár dnech ustoupila na snesitelnou úroveň. Nejtěžší byla ta nucená nečinnost. Musel jsem udržovat nohu v klidu, pravidelně se to převazovalo a kontrolovalo. Teprve po zahojení a odstranění stehů přišla na řadu rehabilitace. A právě tam jsem zjistil, jakou práci palec u nohy vlastně dělá. Když uděláte krok a odrazíte se, velká část váhy se přenáší přes palec. Bez něj ten odraz chybí a člověk se musí naučit zapojovat jiné svaly chodidla.

Musel jste se tedy učit znovu chodit?

Dá se říct, že ano, musel jsem upravit stereotyp chůze. První kroky byly velmi nejisté. Noha měla tendenci stáčet se, protože chyběla hlavní opora. Fyzioterapeut mi vysvětlil, jak mám přenášet váhu na bříška pod ostatními prsty a jak využívat zevní hranu chodidla k udržení stability. Trénoval jsem to denně. Chodil jsem po balančních podložkách a dělal cviky na posílení klenby a kotníku.

Jak dlouho už se pohybujete s větší jistotou?

Cesta k plynulé chůzi trvala asi tři měsíce intenzivní rehabilitace. Koupil jsem si do bot speciální ortopedické vložky, které měly v místě chybějícího palce mírnou výplň. Tím se zamezilo tomu, aby noha v botě klouzala. Ty vložky mi ze začátku velmi pomohly, dnes už chodím automaticky a nepřemýšlím nad tím.

A dnes necítíte opravdu žádný rozdíl oproti stavu před úrazem?

Při chůzi po městě, v práci nebo doma rozdíl nevnímám. Můžu jít na celodenní výlet, můžu jezdit na kole, řídit auto a celkově fungovat. Jediný moment, kdy si uvědomím, že mi chybí palec, nastává v létě. Když jdu naboso po nerovném terénu, třeba po kamenech u vody, balancování je bez palce o něco těžší. Také si dávám větší pozor při výběru bot. Musí mi dobře sedět a poskytovat chodidlu oporu.

Jaký byl návrat do práce?

Vrátil jsem se do skladu zhruba po půl roce, přičemž první dny byly zvláštní. Pokaždé, když jsem slyšel pípání vozíku, rozhlížel jsem se víc než dřív. Byl jsem obezřetnější a dbal na pravidla do detailu. Postupem času to opadlo.

Změnilo se něco ve vztahu k tomu kolegovi?

Ne, vycházíme spolu dobře. Hned první den po návratu jsem za ním zašel, abychom situaci uzavřeli. Viděl jsem na něm, že se cítí provinile. Řekl jsem mu, že je vše v pořádku, že chodím a že se nezlobím. Ulevilo se mu. Později jsme se o tom dokázali bavit věcně. Firma dokonce na základě našeho úrazu zavedla nová bezpečnostní opatření, jako jsou další zrcadla a jasnější značení koridorů, takže to přineslo i poučení pro ostatní.

Co byste vzkázal lidem, kterým se stane podobný úraz a přijdou o část prstu nebo končetiny?

Aby měli trpělivost. Ze začátku se i ztráta prstu může zdát jako zásadní překážka v životě. Člověk má strach, jestli bude ještě někdy chodit normálně. Ale pokud budete dodržovat doporučení lékařů a věnujete čas rehabilitaci, většina věcí se dá s úspěchem kompenzovat.

Karle, děkuji za otevřený rozhovor a za sdílení vašeho příběhu.

Já děkuji za pozvání a všem přeji hlavně pevné zdraví a bezpečné dny v práci.

P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.