Nejbizarnější zákazy a nařízení z dob socialismu. Vězení za obyčejný vtip a stříhání mániček na ulici

To si pěkně počkáte 

Byty v Československu byly státní nebo družstevní a přidělovaly se na základě pořadníků, které spravovaly národní výbory, podniky nebo stavební bytová družstva. Na nový byt se čekalo i 10–20 let a o tom, zda ho člověk vůbec získá, rozhodoval jeho kádrový profil – členství v KSČ, počet dětí nebo například politická angažovanost. 

Berte nebo nechte být 

Vlastnit více než jeden byt bylo zakázáno, nebo alespoň výrazně omezeno a jednalo se spíše o výjimky. Stát tak bránil akumulaci majetku a pronajímání bytů, které považoval za buržoazní přežitek. Rodina mohla vlastnit například byt a chalupu, i to však bylo do určité míry posuzováno. 

V panelových domech platila naprostá uniformita, bylo zde lino, kachličky, umakartové jádro a podobně. Byty se předávaly bez možnosti výběru vybavení. Kdo chtěl něco jiného, musel o to složitě žádat, často neúspěšně. 

🔴 Nejvíc lidí právě čte:

Lidé si ve velkém pořizují celoroční minidomky do půl milionu. Rychle odejdou z nájmu a nesplácí hypotéku celý život

Nebuďte lakomí, je třeba se podělit 

Zde se jedná spíše o příkaz než o zákaz. Kdo vlastnil větší dům nebo vilu, byl často nucen ubytovat další rodinu. Pokud dům nebyl zcela využit, stát mohl nařídit přidělení nájemníka, a to i proti vůli vlastníka. Šlo o faktický zásah do soukromého majetku. 

Už si brousíme nůžky 

Zdá se vám z dnešního pohledu směšné, že by někdo zasahoval, jak máte ostříhané vlasy nebo jaký nápis máte na tričku? Za socialismu to byla běžná realita. Nosit barevná trička nebo na nich mít dokonce cizí nápisy, bylo nemyslitelné.  

Stát nerad viděl také dlouhé vlasy u chlapců nebo silné líčení u děvčat. Mohlo se tak klidně stát, že hocha na ulici zastavila státní bezpečnost a vlasy takzvané máničce ostříhala. Často zasáhl i učitel ve škole. Nebylo výjimkou, že vzal kantor dívku k umyvadlu a obličej jí vydrhnul. Tato módní pravidla sice nebyla zákonem stanovena, ale jednalo se o společenské normy, které v praxi byly vymáhány.  

Tohle se neříká  

Anglická slova nebyla zakázána jen jako potisky na trička, ale stát je nerad viděl také v běžné mluvě. Anglicismy byly považovány za znak západního vlivu a jazykového úpadku. Existovaly seznamy nevhodných slov, která měla být nahrazena vhodnějšími českými alternativami, mezi ně patřila například Coca-Cola, které se říkalo kolový nápoj. Nejednalo se však o zákaz daný zákonem, ale spíše o společensky nevhodné chování. 

Svíčky na vánoční pohlednici? Chraň Bůh  

Není žádným tajemstvím, že socialismus a křesťanství nejde zrovna dohromady. Výchova ve školách tak musela být zcela ateistická a náboženství nemělo ve výuce místo. Zákazy byly v tomto ohledu často velmi absurdní, například se nesměly posílat vánoční pohlednice se svíčkami, anděly nebo kříži.  

Waldo, tady už si nezazpíváš 

Za normalizace byla zakázána celá řada filmů, ale i knih. Nešlo jen o otevřeně politické tituly, ale i o běžnou literaturu, která nevyhovovala ideologii. Často stačilo, že autor knihy nebo režisér či herec, který ve filmu hrál, emigroval nebo se jinak „provinil“ proti režimu. Vzpomeňme například na seriál Chalupáři, kdy po emigraci Waldemara Matušky byl z písně Když máš v chalupě orchestrion vyškrtnut zpěvákův hlas a ponechána jen instrumentální složka skladby. Nesměly být vlastněny ani zahraniční časopisy a zákazu neunikla také velká část západní hudby. 

Z tohoto mráčku nezaprší. Nebo ano?  

Možná tomu nebudete chtít ani věřit, ale cenzura a zákazy se vztahovaly i na počasí. Především dlouhodobá předpověď počasí nebyla v 50. letech pro širší veřejnost dostupná, jelikož se předpokládalo, že by mohla být zneužita západními špiony.  

Co to tady máme za vtipálka?  

Co už vás možná překvapí méně, je zákaz jakékoli kritiky tehdejšího režimu, komunistické strany nebo Sovětského Svazu. Bylo to považováno za pochybení proti republice a její hanobení. Pouhá narážka nebo vtip mohl skončit výslechem, vyhazovem z práce nebo dokonce vězením.  

Kam si letos vyrazíme? Na Mácháč  

Cestování mimo republiku, zejména mimo socialistický blok, bylo výrazně omezené a silně kontrolované. Občané museli pro každou cestu získat výjezdní doložku. Kromě toho bylo nutné žádat o tzv. devizový příslib, tedy povolení směnit si potřebné valuty (například západoněmecké marky). Úřady přitom zvažovaly nejen žadatelovu „spolehlivost“, ale i jeho kádrový profil, politickou angažovanost nebo majetkové poměry. Cestu mohly úřady zamítnout bez udání důvodu.