Byt ve městě byl malý a drahý. Odešli na venkov, kde chytře a levně zrekonsturovali starou boudu

Život ve městě se na první pohled jeví snadný. Široká nabídka bydlení, do práce a za kulturou je to kousek, obchod na každém rohu. Mladý pár, Ana a Manolo, vnímali bydlení v Madridu jako štěstí. Jenže poté, co na svět přivedli čtyři dcery, začalo jim být ve španělské metropoli poněkud těsno. Se zaměstnaností v centru to, zvláště v posledních letech, zase tak optimistické není. Kulturní vyžití šestičlenná rodina zase tak často nevyhledává a bydlení v patřičně velkém bytě jim ruinovalo rozpočet. Proto se rozhodli k odvážnému kroku a přestěhovali se na venkov. Do prostředí, které je pro život rodiny po všech stránkách příznivější. Prohlédněte si jejich výsledné bydlení v naší fotogalerii.

Fotogalerie:

i Foto: José Hevia

Netlačí čas, ale finance

Kam přesně? Do oblasti Cercedilla, na dohled pohoří Gudarrama. Tam, kde Manolo stále vlastnil kus pozemku a dům po svých rodičích. Romantiku ale na první dobrou nečekejte. Stavba ze dřeva a kamení, v horách, obývaná naposledy v 70. letech minulého století měla k nějaké idylce hodně daleko. Přesun na venkov byl pro oba partnery a jejich dcery poměrně impulzivní záležitostí, ale úpravu stavení směrem k vyšší kvalitě obývání si pečlivě rozplánovali. Rekonstrukci starého objektu rozdělili do čtyř na sebe navazujících fází. S tím, že každou mohou realizovat až našetří, a přitom už mohou bydlet ve svém. Jednoduše proto, že vydržovat si byt v hlavním městě a rekonstruovat na venkově není nic snadného. Proto byl projekt pojat tak, aby bylo možné postupné progresivní rozšiřování.

Photocredit: José Hevia

V trendu migrace z měst zpět na venkov se naštěstí v posledních letech zhlédla řada mladších obyvatel Španělska. Přeci jen tempo života v metropoli není pro každého, a dost často pobytem tam více ztrácíte, než získáváte. A proto architekti Enrique Espinosa a Lys Villalba už věděli, co se od nich očekává. Z nehezké boudy vytvořit ráj. Což ale nebylo úplně snadné. Původní stavba ne plně navazovala na okolní zástavbu hospodářských, opuštěných stavení a starých sadů a pastvin. V průběhu rekonstrukce se má ale opravovaná stavba stále intenzivněji stávat součástí krajiny. Spolu s tím, jak bude Manolo a Ana regenerovat a obdělávat okolní pozemky.

🔴 Nejvíc lidí právě čte:

Chatu o šířce 4,8 m přestavěli i s omezeným rozpočtem na moderní domov pro čtyřčlennou rodinu

Postupný růst, trvalá obyvatelnost

První fáze rekonstrukce o sobě dala vědět trojdílnou přístavbou vsazenou pod rozšířený profil střechy. Vznikl tím prostor společenské místnosti s jídelnou na jedné straně, společný pokoj pro dcery na druhé straně a přistavěním části s technickou místností pro kotel. Stávající kamenné zdi byly proříznuty, sníženy, staticky zpevněny kovovým rámem. A jejich novou výplní se stalo dřevo. Došlo k odstranění dělicích přepážek zdí v interiéru a také části stropu. Lidé uvnitř totiž docení spíš světlost místností, než půdu na seno, které nepotřebují. Čelní profil se dočkal výrazného zásahu a nové dřevěné fasády s perforacemi. Světlo a čerstvý vzduch teď proudí přímo do interiéru. Nové a staré části na sebe hezky navazují, plynule přechází jedna v druhou.

Photocredit: José Hevia

Zužitkovat se dá všechno. Z trámů může být jídelní stůl

Že to vypadá jen na spoustu demolic a vznik několika přílepků? Kdepak, Manolo má k domu hluboký vztah a dává si záležet na tom, aby nic nepřišlo vniveč. A protože se zhlédl v truhlařině, na nový nábytek zužitkovává staré dřevo původní stavby. Respektive ze stropu, staré vnější fasády a části střechy. Je to hodně netradiční, ale prakticky veškerý nábytek uvnitř nových místností pochází přímo z místa. Takže čtyři trámové nosníky se staly jídelním stolem a masivní střední pilíř se stal součástí podlouhlé lavice kolem něj. Ze starých okenic vznikly dveře při vstupu a do pokojů. Břidlice, nalámaná a využitá na střeše, se teď stane fasádním obkladem boční stěny. Je to úsporné a přitom lidsky hřejivé, protože si zařízení dělají majitelé sami pro sebe z toho, co mají po ruce.

Sympatické na práci majitelů i architektů je to, jak dobře dokáží zapracovat nároky moderní rodiny do starého domu. Dům se sice rozrůstá a mění, ale pořád v něm zůstává duch původního materiálu i smyslu. Je spokojeným, poklidným místem, kde může žít celá rodina.