Máme velký dům a moje dcery toho zneužívají. Vícegenerační dům zaplnily nepotřebnými krámy

Bydlení ve velkém rodinném domě s sebou přináší mnoho radostí i starostí. Mnozí lidé v pokročilém věku zjišťují, že údržba prostorné nemovitosti je fyzicky velmi náročná a stojí je spoustu drahocenných sil. Paní Alžběta a její pětasedmdesátiletý manžel však mají zcela jinou a dosti neobvyklou potíž. Jejich dům má přízemí, patro a navíc je celý podsklepený. Tento velkorysý prostor se postupem času stal neodolatelným magnetem pro dcery, které si mezitím pořídily vlastní domácnosti. Zpočátku to vypadalo nevinně a vypadalo to jen na občasnou výpomoc v rodině. Sem tam se u rodičů objevila nějaká krabice s dětským oblečením nebo starší mixér. Dnes ovšem rodinný dům připomíná spíše veřejné skladiště a paní domu je z toho nešťastná. Alžběta je odjakživa velmi pořádný člověk a bytostně miluje systém a pravidla. Každá věc měla u ní doma vždy své jasně dané místo a svůj logický účel. Současný stav ji proto nesmírně trápí. Dcery si do svých domovů kupují nové a moderní vybavení podle nejnovějších trendů. Starých, ale stále funkčních věcí se ovšem nechtějí vzdát a odmítají je vyhodit do kontejneru. Raději vše přivezou k rodičům s naivní představou, že tam nikomu nebudou překážet. Alžběta sice protestuje, ale není typem člověka, který by cizí majetek vzal a nekompromisně ho vystěhoval před branku na ulici a nechal ho tam ležet. Když dcery dorazí s dalším kusem nábytku nebo spotřebičem a zeptají se, kam to mají položit, aby to nezavazelo, tak matka nakonec rezignovaně ukáže do rohu. Jak těžké může být nastavení zdravých hranic mezi nejbližšími příbuznými?

Jak vlastně začalo to postupné hromadění?

Všechno to odstartovalo už před mnoha lety, když se obě dcery postupně osamostatnily a pořídily si svá vlastní bydlení. Ze začátku to bylo jen pár drobností, které si u nás nechaly s tím, že si je brzy odvezou do nového. Byla to třeba menší krabice se zimním oblečením nebo starší nádobí, které zrovna nepotřebovaly. My jsme tehdy s manželem souhlasili a neviděli jsme v tom problém. Byli jsme zkrátka rádi, že jim můžeme nějak pomoci.

Časem se to ale zhoršovalo?

Ano, z dočasné pomoci se velmi rychle stalo trvalé pravidlo. Zjistily, že u nás je místa velký dostatek a sklep zeje prázdnotou. Pokaždé, když u sebe doma dělaly úklid, tak přebytečné kousky naložily do auta a přijely k nám na kávu. Během návštěvy to nenápadně složily někde v chodbě a pak to tam prostě navždy zůstalo ležet. Nikdy si pro to už nepřijely a mě to začalo trápit.

Co na to řekl váš manžel?

Manžel nad tím jen mávl rukou a řekl, ať to neřeším. Já jsem ale už tehdy tušila, že tohle chování nepovede k ničemu dobrému a že se nám to jednou vymstí.

Co všechno u vás doma v současné době dcery vlastně skladují?

Kdybych to měla všechno podrobně vyjmenovat, tak tady budeme sedět až do zítřejšího rána. Nejde totiž vůbec jen o nějaké malé a snadno schovatelné předměty. Máme v domě uskladněné dvě starší myčky na nádobí a k tomu tři automatické pračky. Všechny tyto spotřebiče jsou podle tvrzení dcer stále funkční a byla by prý škoda je vyhodit. Ony si ale do svých domů nedávno koupily nové modely a ty staré najednou nemají kam dát. Takže logicky skončily u nás. Kromě velkých spotřebičů tu máme stohy papírových krabic s oblečením. Mé vnučky už dávno odrostly a já se brzy stanu prababičkou. Přesto tu pořád leží jejich nevyužité dupačky a dětské svetříky.

Je vám líto dětské oblečení vyhodit?

Mně? Vůbec ne. Až se vnučce narodí miminko, bude si chtít určitě koupit nové oblečení. Nicméně dcery sveřepě trvají na tom, že se to jednou možná bude ještě někomu hodit, což je podle mě velmi nepravděpodobné. Je to spíše výmluva, aby nemusely řešit třídění a vyhazování. Chtějí mít zkrátka čisté svědomí, že nic funkčního nevyhodily do popelnice.

Zkoušela jste s dcerami o tomto problému mluvit na rovinu?

Ano, zkoušela jsem to už mnohokrát. Vždycky jim kladu na srdce, ať už sem další nevyužité věci v žádném případě nenosí, protože to tady zkrátka dál nechci snášet. Ony mě sice poslušně vyslechnou a obvykle mi s úsměvem slíbí, že tohle je zaručeně poslední odložený kousek. Za měsíc se ale situace s železnou pravidelností opakuje znovu a znovu. Zase přijedou s plným kufrem a ptají se, kam to mají tentokrát složit, aby mi to doma nepřekáželo. V tu chvíli ztratím veškerou energii se s nimi hádat a prostě jen rezignovaně ukážu na nějaký volný kout.

Proč se ty staré spotřebiče a krabice nepokusíte sama prodat na internetu?

To je pro mě bohužel příliš složitý a zcela nerealizovatelný úkol. Jsem starší žena a vůbec nerozumím dnešním moderním technologiím. Neovládám počítač na takové úrovni, neumím ty odložené věci vyfotit a už vůbec bych nezvládla bezpečně komunikovat s cizími lidmi. Navíc můj muž je na tom s počítači ještě mnohem hůře, takže mi nepomůže.

Nenabídl vám někdo z rodiny s tímto prodejem pomoc?

Ano, několikrát k nám přijel vnuk s vnučkou a všimli si, jak moc jsem z toho zaneřáděného prostoru nešťastná. Sami mi nabídli pomoc, řekli, že to všechno nafotí a dají na internet. Měla jsem z toho radost, chtěly spotřebiče prodat, aby mi ulevily. Nakonec to ale nikdy nefungovalo.

Nikdo neměl o věci zájem?

To ne, ale když došlo na řešení prodejní ceny, děti museli nejprve zavolat svým matkám, aby se s nimi poradili. A právě v tom spočíval ten hlavní kámen úrazu. Moje dcery si totiž za ty své letité a opotřebované spotřebiče najednou řekly o nesmyslné a přehnané částky. Chtěly za ně dostat v podstatě ty stejné peníze, za které je kdysi před lety kupovaly v obchodě. Takže veškerá snaha mých vnoučat přišla vniveč a věci dál leží u nás doma a padá na ně silná vrstva prachu. 

Vy jste zmínila, že máte ráda pořádek. Jak vás to ovlivňuje?

Nejvíce mi vadí to, že dcery neberou ohled na to, co říkám a berou mou toleranci jako samozřejmost. Přesto si ale nedokážu představit, že bych se najednou zachovala jako bezcitná matka a jejich věci zlikvidovala nebo ho natruc vyhodila ven na dvůr. Nechci vyvolávat žádné rodinné konflikty nebo hádky, které by narušily naše vztahy. Raději ustoupím a jsem ráda, že jsme jinak zdravá rodina a že se nám vyhýbají horší životní tragédie.

Myslíte, že je to problém, který řeší více seniorů?

Často myslím na ostatní lidi v mém věku a v duchu upřímně doufám, že se zrovna nenacházejí ve stejné nebo podobně svízelné situaci jako já s manželem. Možná si to ti ostatní senioři dokážou zkrátka lépe zorganizovat a umí si doma udělat včas pořádný rázný pořádek. Jsem přesvědčena, že domov má sloužit k odpočinku a radosti z rodinných návštěv. Až se nám narodí pravnouče, tak bych chtěla mít v domě dostatek volného místa na hraní. Doufám, že se holky chytí za nos a dojde jim, že už stačilo.

Děkuji vám za rozhovor.

Rádo se stalo.

P.S. Vybavujete interiér ve Vašem domě či bytě? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 17. – 31. ledna 2027. Vstupenku lze získat již nyní na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován). Těšit se můžete také na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.