S Evou Francovou, autorkou Kuchařky ze Svatojánu, o malovaném nábytku, umění a lásce ke dřevu

Známe ji jako Kuchařku ze Svatojánu, ale k vaření, respektive k psaní kuchařek a provozování úspěšného foodblogu se dostala vlastně náhodou. Když s manželem koupili polozbořený statek ve Svatojánském Újezdu, všechny jejich peníze investovali do oprav. Museli se tak uskromnit a začít vařit ze základních surovin, většinou vypěstovaných na vlastní zahradě. Ze sdílení receptů se svými přáteli vznikl úspěšný blog a několik vydaných kuchařek. Eva Francová je však víc než jen Kuchařka ze Svatojánu. Je to hlavně všestranná umělkyně s láskou ke dřevu. Její úžasné malby si můžete prohlédnout v naší fotogalerii.

Fotogalerie:

i Foto: Eva Francová

Paní Evo, všichni Vás znají hlavně jako Kuchařku ze Svatojánu, ale málokdo ví, že jste vystudovala uměleckou školu. Řeknete nám, jaký obor to byl?

Už od dětství jsem měla blízko k výtvarnému projevu, takže na konci základní školy bylo jasné, že to zkusím na nějaké umělecké průmyslovce. Toužila jsem po keramice v Bechyni, ale ten rok neotvírali ročník, tak jsem nakonec dělala talentové zkoušky na kamenickou školu v Hořicích, kam jsem po přijetí nastoupila. Můj obor se jmenoval Reprodukční kamenosochař, kdy absolvent měl být schopen věrně přenést a příslušně zvětšit malý, třeba sádrový model sochy od umělce – sochaře do kamene. Vyžaduje to nejen zručnost, ale i jisté umělecké cítění. Kromě reprodukcí jsme se učili sekat z kamene nejrůznější zdobné architektonické prvky – římsy, fiály, ostění, hlavice sloupů, kašny, zábradlí a balustrády. Součástí výuky bylo i modelování do sochařské hlíny, odlévání do ztracených nebo lukoprenových forem, kresba nebo keramika. Rovněž jsme se naučili základy restaurování kamene.

Věnovala jste se potom kameničině i profesně?

Ano, několik let jsem pracovala jako kameník v kamenické dílně, kde mi práci přidělovali, ale i v domácí dílně na různých zakázkách, spolupracovala jsem rovněž na restaurování kamenných prvků v architektuře, namátkou na kostele v Hořicích nebo v kapli Colloredo-Mansfeldů v Opočně. Je to opravdu těžká manuální práce, především pro ženu je velmi náročná. Pracuje se převážně venku a za každého počasí, v chladu, parnu nebo za mrazu, s těžkým ručním nářadím – palicí, majzlíkem, dláty, nebo pneumatickým nářadím či bruskou. Velkou zátěží je také množství ostrého prachu, který vdechujete a máte ho v očích, uších, vlasech i v oblečení.

To zní opravdu náročně. Vztah k umění jste tedy měla odjakživa?

Ano, už jako malé dítě jsem si psala i ilustrovala vlastní pohádky, záhy jsem malovala olejem na plátno, některé obrazy mám dokonce dosud schované. Moji rodiče jsou uměnímilovní lidé, zvláště maminka miluje umění a má mezi umělci množství přátel. Táta je uměleckým řezbářem a věnuje se perníkářským formám – kopiím historických i těm originálním autorským.

A jak jste se od umění dostala k vaření?

Skrze fotografie. Mnoho let se věnuji focení a začít fotit jídla, která jsem uvařila, byla zpočátku jen legrácka, chtěla jsem si vyzkoušet, co to obnáší. Nikdy bych si nepomyslela, že se budu věnovat foodblogu.

Nás samozřejmě zajímají vaše malby na nábytek. Jak dlouho se tomu již věnujete a kde se ten nápad vzal?

Malbou se zabývám téměř celý život, ale malovat přímo na dřevěný nábytek mě napadlo až relativně nedávno, před několika lety. Učarovaly mi tradiční mexické, severoamerické, arménské a slovanské motivy, které si přetvářím po svém, nechávám se inspirovat jejich ornamenty, symboly nebo barevností. Vzniká tak takový svatojánský mišmaš – osobitý styl, který dělá radost mně i ostatním.

Photocredit: Eva Francová

Jaké barvy při malování na nábytek používáte a čím je fixujete?

Používám výhradně akrylové barvy, se kterými mám dobrou zkušenost, vydrží v nezměněné podobě i po celoročním pobytu venku. Povrchová úprava se různí podle toho, k čemu je předmět určený, zda je to mísa či podnos na potraviny, židle k jídelnímu stolu nebo venkovní lavice. Nebo třeba obraz, který visí na kamenné zdi v zahradě celý rok na dešti, slunci nebo v mrazu.

Kde berete inspiraci?

Jak už jsem zmínila, inspiruje mě tradiční lidové umění Mexika, severoamerických Indiánů, Ruska nebo Arménie.

Malujete jen pro sebe, nebo i na zakázku?

Především pro sebe, ale pár věcí už jsem prodala. Motivy na přání ale nemaluji, ani to neplánuji. Pokud se někomu zalíbí to, co mám hotové, je možné se domluvit na koupi. Nedávno jsem začala spolupracovat s Danielem Tůmou. Dan vyrábí krásný industriální nábytek z recyklovaného dřeva a dalších prvků. V září vystavoval svá díla na Prague Design Weeku.

Dům ve Svatojánu, kde žijete, jste s manželem rekonstruovali svépomocí, je to tak?

Ano, je to tak. Manžel je velmi šikovný a nebojí se žádné práce, přece jen ale má raději dřevo než cement a cihly.

Váš dům je sice zděný, ale dřevo tvoří podstatnou část interiéru. Jaký je váš vztah ke dřevu?

Náš dům je starý sto padesát let. Část je vyzděná z pískovce, část z vepřovic a nejstarší jádro je dokonce roubené. Místo vnitřních omítek máme všude dřevěný obklad, dřevo je velmi příjemný materiál, který zútulní každý interiér. Dřevo mám snad ještě raději než přírodní kámen, a kombinace obojího je nádherná. Mám velmi ráda nábytek z recyklovaného dřeva, třeba ze starých podlahových prken nebo starý bazarový nábytek s novým kabátkem.

Photocredit: Eva Francová

Dovedla byste si představit život v dřevostavbě?

Život v dřevostavbě bych si dokázala představit velice snadno, líbil by se mi světlý, vzdušný, do zahrady otevřený bungalov.

Moc Vám, Evo, děkujeme za milý rozhovor a přejeme Vám mnoho krásných a tvůrčích dní ve Svatojánu.