Nanolaminát měl být odolný vůči otiskům. Není to pravda, popisuje zkušenost majitelka

Proč jste se vlastně rozhodli zrovna pro nanolaminát?

Strašně jsme chtěli tmavou, ideálně černou kuchyň. Vypadá to prostě elegantně a nadčasově. Jenže jsme se zároveň báli toho věčného uklízení a leštění. Když nám pak řekli, že existuje materiál, na kterém nejsou vidět otisky prstů, znělo to jako skvěle. Navíc byl ten povrch na dotek hrozně příjemný, takový lehce sametový, takže působil mnohem luxusněji než ostatní varianty. V tu chvíli nám to dávalo smysl a vlastně nás ani nenapadlo o tom nějak pochybovat.

Vzpomenete si, jak vám ten materiál při výběru prodejci popisovali?

Hodně se to točilo právě kolem těch otisků. Vysvětlovali nám to tak, že povrch prostě nezachytává mastnotu jako jiné materiály, takže stopy po rukou na něm vůbec nebudou vidět. Člověk si to hned přeloží tak, že kuchyň bude pořád vypadat naprosto čistě. A protože jsme tohle slyšeli hned od několika prodejců, brali jsme to prostě jako fakt.

Jak rychle po nastěhování jste zjistili, že se tam ty otisky přece jen dělají?

Upřímně? Docela rychle. Už po pár dnech normálního fungování bylo jasné, že se tam otisky prostě dělají. Ne nějak extrémně, ale vidět rozhodně jsou. Ze začátku si toho člověk všímá víc, protože je to nové. Časem to sice nezmizí, ale tak nějak si na to zvyknete.

Na kterých místech je to vidět úplně nejvíc?

Hlavně tam, kam saháte pořád dokola, takže primárně kolem úchytek. A hrozně moc dělá světlo. Přes den si toho skoro nevšimnete, ale jakmile večer rozsvítíme bodovky, najednou vylézá každá šmouha.

Ve fotogalerii najdete provizorní obrázky nanolaminátové černé kuchyně v běžném používání.

Je znát rozdíl, když máte třeba návštěvu nebo tam vaří někdo jiný?

Stoprocentně. Když jsme doma jen my dva, tak je to docela v pohodě. Ale jakmile přijde víc lidí nebo se intenzivněji vaří, je to hned znát. Každý prostě sahá jinam, někdo má mastnější ruce, někdo ne, a na tom povrchu se to zkrátka ukáže.

Takže byste řekla, že vás nanolaminát nakonec zklamal?

Spíš bych řekla, že splnil trochu jiná očekávání. Není to vůbec špatný materiál, jen prostě není tak zázračný, jak jsme si malovali. Kdyby nám ho na začátku popsali popravdě, asi bychom z něj byli úplně nadšení. Kdybych dneska měla někomu jednoduše vysvětlit, co přesně znamená „odolné proti otiskům“, řekla bych mu, že ty otisky jsou tam prostě vidět míň než jinde, ale rozhodně nezmizí úplně.

Je na něm naopak něco, co po té době opravdu oceňujete?

Jasně, parádně se to čistí. Stačí to jenom přejet hadříkem a je hotovo. Navíc je to vážně příjemné na dotek a celkově to působí hrozně kvalitně. Kuchyň jako taková vypadá pořád dobře, takže určitě nelitujeme, že jsme šli do tmavé barvy. Jen bych znovu neinvestovala do nanolaminátu a koupila něco levnějšího.

A jak často musíte vzít do ruky hadřík a kuchyň přeleštit?

Ne že bych každý den gruntovala celou kuchyň, ale ta nejfrekventovanější místa přetřu klidně i párkrát do týdne.

Překvapilo vás během používání ještě něco dalšího, s čím jste vůbec nepočítali?

Vlastně to světlo. Člověk tolik řeší samotný materiál a vůbec mu nedojde, jak moc dělá nasvícení. Večerní světlo prostě vytáhne na povrch každou maličkost.

Co byste vzkázala někomu, kdo teď o černé nanolaminátové kuchyni uvažuje?

Ať se na ni jde určitě podívat naživo, ideálně k někomu domů, kde už se v ní normálně vaří. A hlavně ať počítá s tím, že černá kuchyň nebude nikdy úplně bez práce. Člověk si musí promyslet, co mu bude vadit dlouhodobě, a nenechat se strhnout jen tím, jak krásně to vypadá v showroomu, kde je to správně nasvícené. Materiál bych s klidem doporučila, ale právě s tímhle varováním. Rozhodně to není špatná volba, jen zkrátka musíte vědět, do čeho jdete.

Kdybyste to měla úplně na závěr shrnout, jaký je ten hlavní rozdíl mezi původní představou a každodenní realitou?

Realita je taková, že kuchyň vypadá parádně a skvěle funguje, ale prostě se o ni musíte starat. A to je to nejdůležitější, co si musí každý uvědomit ještě předtím, než se definitivně rozhodne.

Moc díky, že jste si udělala čas.

Já taky děkuju, rádo se stalo.