Příběh mluvícího dřeva: Odkud bral tajemný houslař materiál?

V roce 1938 to byla pořádná senzace. Na newyorské výstavě hudebních nástrojů si světově proslavený houslista Ossy Renardy, s tváří zakrytou maskou a ještě k tomu šátkem, bere do ruky jedny housle. Bezchybně na nich odehraje part Paganiniho skladby. Jejich překrásný zvuk naplní ztichlý sál údivem. Následně je mu podán druhý nástroj a houslista ve hře pokračuje. Údivem oněmělí posluchači naslouchají. Když je pak umělec zbaven masky a znovu vidí, ptají se ho, které housle byly lepší. Renardy ale zaraženě mlčí. Co je v nepořádku?

Neznámý houslař a tajemný zdroj materiálu

Virtuóz Renardy totiž ví, že jeden z nástrojů pocházel z 18. století, z dílny houslaře Stradivaria. A ten druhý? To je právě to! Ten vyrobil prakticky neznámý newyorský houslař, pan Samuel A. Stochek, teprve před pár měsíci. Světově proslulý umělec, stejně jako dav ohromených posluchačů, mezi nimi není schopen najít kvalitativní rozdíl. Pro houslaře Stocheka je to rozhodně dobrá zpráva. Nástroje, které prodával po padesáti dolarech, díky tomuhle slepému testu rázem podražily o tisícovku. Vyrovnal se svou produkcí italským mistrům. Je to ale trochu záhada: Kde na své housle bral dřevo?

Z Evropy to nebylo…

Jak jistě víte, nejlepší ozvučené dřevo, které potřebujete k sestavení hudebních nástrojů, roste na alpských svazích u italské řeky Po. To vám potvrdí každý znalec řemesla. Houslaři odtud získávali za drahé peníze dřevo po celá staletí. Čerpal odtud i Antonius Stradivarius nebo Giuseppe Guarnerius, proslavení mistři z Cremony. Pan Stochek si ale nikdy z Evropy nenechal poslat jediný balík. Ani by na ně neměl peníze. Navíc ve třicátých a čtyřicátých letech je doprava čehokoliv z politicky rozdělené Evropy komplikovaná.

Ušlechtilé dřevo z neušlechtilého zdroje

Novináři, kteří větří senzaci, se tedy pustí do detektivního pátrání po panu Stochekovi. Zajímá je, u koho se houslařskému řemeslu vyučil. Záhada tím není o nic menší. Ukazuje se totiž, že je to naprostý samouk. Hudební nástroje sestavuje pro své potěšení dobře dvacet let v maličké dílně. Není to žádná fabrika, dělá dvanáct kousků ročně. Většinou je prodává žáčkům z hudebních škol. Teprve v posledních letech se vypracoval na úroveň srovnatelnou s evropskou špičkou. A onen mimořádný zvuk? Tajemství je evidentně v původu dřeva.

Novinář Meyer Berger z New York Times to nakonec nevydrží, pozve pana Stocheka na kávu a na přímo se ho zeptá. Dočká se nemalého překvapení. Houslař totiž čerpá houslařský materiál z demolic budov po celém městě! „Po období velké ekonomické krize se tu bouraly desítky domů,“ vypráví mu houslař. „A já se tam prostě podíval dřív, než demoliční čety.“ Podlahy, trámy, kusy masivního nábytku, rámy dveří. To je ten tajemný zdroj zázračného houslaře!

Příběhy skryté v letech stromu

Houslař Stochek nezapře duši poety, když vypráví o svých nálezech. Javorová podlaha z bývalého bytového domu na 48. ulici?  „Lidé u tohohle dřeva žili a umírali, seděli u krbu, smáli se a povídali. Nebude nádherné, až z něj budou housle, které tyhle příběhy budou vyprávět dál?“ Každý nástroj, který vyrobil, pochází z několika zrušených adres. Jeho poslední housle, které tu má, mají „dno“ ze 150 let starého dřeva podlahy hotelu v Brunswicku, boční desky z komody domu na Elizabeth Street a jejich čelo pochází ze starých hodin, zanechaných v bouraném domu na Canal Street.

Navzdory neortodoxnímu zdroji ozvučného dřeva dnes housle od pana Samuela A. Stocheka hrají v Carnegie Hall a newyorské filharmonii. Jeden exemplář má v držení královna Alžběta a dopustit na ně nedal ani Albert Einstein. Dřevo kolem nás, v našich domech, není obyčejné. Třeba by jednou také mohlo vyprávět…