Bydlení za socialismu – jak vypadalo a kolik skutečně stálo. Nedostupné byty nejsou fenomén pouze dnešní doby

Jeden za všechny, všichni za jednoho

Nábytek a zařízení jednotlivých domů i bytů se za socialismu příliš nelišilo. Do obývacích a dětských pokojů, nebo dokonce i kanceláří a pracoven se dával stavebnicový nábytkový systém známý pod názvem Universal. V bytech nebylo tolik prostoru, na kolik byli lidé zvyklí z rodinných domů, proto byl tento sektorový nábytek pro svou skladnost logickým řešením.

Univerzální obývací stěna s barem

Velkým oblíbencem byla mohutná obývací stěna. Vitríny v ní byly často vyskládány nejrůznějším sklem nebo rodinnými památkovými předměty. Své nenahraditelné místo v ní měl také televizor nebo bar s alkoholem. Jednotlivé stěny si byly velmi podobné, lišily se většinou pouze v odstínu nebo rozvržení vitrín.

Kolik stojí obývací stěny dnes? Udělejte si cenové srovnání zde.

Každý obývací pokoj musel mít dále svůj čalouněný gauč a křesla, tedy sedací soupravu. V módě byly papírové tapety na stěnách.

Nenáviděné umakartové jádro a linoleum

Téměř v každém dětském pokoji se nacházely palandy, které nadšeně vítali především majitelé menších bytů. Typické pro panelové domy z dob socialismu bylo umakartové jádro, které se po revoluci začalo z bytů ve velkém odstraňovat. Umakartové jádro se používalo, aby koupelna a toaleta byly co nejdříve hotové, jelikož na zdění nebyl čas. Právě koupelna a toaleta tvoří v panelovém bytě tzv. bytové jádro. Umakart je materiál, který je vyroben z lisovaného kartonu. Na podlaze se nejčastěji nacházelo klasické linoleum, případně také koberce nebo kachličky.

Hluboké skříně s neomezeným prostorem

Dominantou ložnice byla stejně jako dnes postel, navíc zde byl často ještě peřiňák. Nad postelí většinou visela velká černobílá svatební fotografie. Nesměly chybět ani velké hluboké dřevěné skříně. V nejedné domácnosti se zde vyskytoval i šicí stroj. Tato místnost byla často také odkládacím místem pro věci, které se nedaly uložit jinde.

Ikonická rohová lavice nesměla chybět v žádné domácnosti

V kuchyni se nacházela linka, často oranžové nebo modré barvy. Byl zde také klasický sporák. Kromě linky byste tady našli i masivní kredenc. V žádné domácnosti nesměla chybět rohová lavice u jídelního stolu. Lavice byla oblíbená především pro velké množství úložného prostoru. Často se v ní schovávaly staré noviny, tašky a podobně.

Nájemné se počítalo v korunách

Na bydlení jste si za socialismu mohli pěkně počkat. Komu se však podařilo státní byt získat, společně s ním měl také jistotu velmi nízkého nájmu. A tím je myšleno opravdu nízkého – v řádech jednotek korun. Užívání státního bytu bylo z dnešního pohledu téměř zadarmo. Metr čtvereční bytu se na začátku šedesátých let účtoval za dvě koruny a padesát haléřů. Tato cena navíc zůstala prakticky neměnná až do roku 1989.

Prostorný byt o rozloze 75 metrů čtverečních tak například vyšel pouze na 187 korun a padesát haléřů. Tato sazba na metr čtvereční byla navíc jednotná pro všechna města. Je však třeba připomenout, že v porovnání s dneškem byly o mnoho menší mzdy. Pro příklad, na konci roku 1989 byla průměrná měsíční mzda v Československu 3 170 korun hrubého. Po roce 1989 již nebyl tento stav udržitelný a ceny se začaly přibližovat realitě. Za deset let tak nájmy vzrostly o více než 200 %.

Byty byly levné, ale přesto nedostupné

Za socialismu spadalo bytové hospodaření samozřejmě do veřejného sektoru a bydlení a jeho cenová politika tak byla řízena státem. To mělo za následek značné rozdíly ve srovnání s tržní ekonomikou, jakou známe dnes. Soukromník vydělávající na činži byl v té době a v komunistickém režimu brán jako nemyslitelný prvek.

Ceny bytů byly určovány centrálně a byly výrazně nižší než v současné době, což bylo částečně dáno i tím, že stát podporoval bydlení jako součást širší sociální politiky. Tato podpora byla možná díky centrálně plánované ekonomice, kde stát kontroluje většinu ekonomických aktivit, včetně výstavby a distribuce bytů.

Přestože bylo právo na bydlení deklarováno, v praxi se lidé často setkávali s dlouhými čekacími dobami na přidělení bytu. V některých případech to mohlo trvat i několik let. Byty tak byly podobně nedostupné jako dnes, nicméně ne z důvodu ceny. Na přidělení bytu se vedly pořadníky a rozdělovníky s bodovacím systémem. Navíc zde existoval příděl metrů čtverečních, který byl okolo osmi metrů čtverečních na osobu.

Občané neměli velkou možnost výběru, pokud jde o umístění nebo typ bydlení. Byty byly přidělovány podle určitých kritérií a často bez možnosti vyjádřit preferenci. Byty většinou patřily státu, což znamenalo, že obyvatelé je vlastnili jen omezeně. To snížilo možnost individuálních úprav. Navíc to obyvatele bytů nemotivovalo k údržbě nemovitosti.

🔴 Nejvíc lidí právě čte:

Chatu o šířce 4,8 m přestavěli i s omezeným rozpočtem na moderní domov pro čtyřčlennou rodinu

Masová výstavba bytů začala už v 50. letech

Po druhé světové válce bylo v celém Československu pouze cca 4 tisíce bytů. Po únoru 1948 se komunisté rozhodli pro změnu charakteru bytové politiky, a došlo tak k vytvoření Československého stavebního závodu. Navíc přešla naprostá většina bytů do vlastnictví státu.

Na začátku padesátých let již nešlo výstavbu nových bytů oddalovat, do roku 1956 tak byla postavena sídliště první generace a masivní výstavba nadále pokračovala.

V šedesátých letech začala vznikat družstevní výstavba. V průběhu 60. let se jednalo o nejrozšířenější druh. Kromě státních a družstevních bytů zde byly ještě podnikové byty. Ty mířily především na ty zaměstnance, kteří měli u firmy víceletou smlouvu.

Individuální výstavba se týkala především rodinných domů. Zde si museli lidé sami našetřit, využít pomoci rodiny nebo požádat o příspěvky z národních výborů nebo půjčku od Spořitelny.

V sedmdesátých a osmdesátých letech byla masivní výstavba stále v plném proudu. Za těchto dvacet let vyrostlo v Československu 1,5 milionu bytů. Nastala také obrovská obliba chat a chalup, které poskytovaly možnost úniku z panelákových sídlišť. Zároveň se s nimi nesla jakási prestiž společenského postavení.

Výstavba panelových domů sice skončila před 35 lety, nicméně stále v nich bydlí více než třetina obyvatel České republiky.