Japonská dřevostavba se špetkou filozofie. Jaké poselství nám předává?

V tomto projektu japonského architekta Kotaro Anzaie ze studia Life Style Koubou se jedná o rozšiřující stavbu rodinného domu, která stojí stranou od již existujícího sídla té samé rodiny. „Mladá ptáčata“ zkrátka vyletěla z hnízda a potřebují nové bydlení. Nechtějí však nechat své rodiče bez patřičné péče, a tak si nechali vystavět nový domek jen 300 metrů od nich. Až potud by nebylo na řešeném zadání nic mimořádného. To by se ovšem nový dům nesměl nacházet v horách Bandai-san. V místě, které každou zimu zasypou dva metry sněhu.

Dům, který stojí nad sněhem

Prvním trochu nečekaným krokem architekta bylo vyzvednout novostavbu o zmíněné dva metry nad terén, a to s pomocí několika ocelových pilířů. Druhou originalitou bylo pak rozdělení domu o 52 metrech čtverečních do dvou samostatných objektů propojených úzkým mostem. Zvláštní? Jistě, ale rozhodně nápadité. Přirozené členění funkcí je přitom zachováno: jedna část je vyhrazena společenským aktivitám (kuchyně, jídelna, obývací pokoj) a vedlejší pak slouží soukromí obyvatel (ložnice, toalety).

A proč vše nedržet pod jednou střechou? „Most vytváří spojení, které lidem zprostředkuje reálný prožitek okolní krajiny,“ říká Anzai. „Přírodu okolo domu tak budete moci vnímat všemi pěti smysly. Ať už příjemné letní teplo a sluneční paprsky pronikající v létě stojícími stromy, anebo drsné a mrazivé klima v zimě.“ Obyvatelé domu v Bandai-san tak jsou, nebo brzy budou, jistě dost otužilí.

Bydlení pro rodinu není automatická věc

Kotaro Anzai ale pojmenoval svůj projekt „Jeden rok“ z jiného důvodu, než jen kvůli těsnému kontaktu obyvatel domu se čtyřmi ročními obdobími. „V Japonsku je teď zvykem, že když architekt dodá projekt, je dům do tří až čtyř měsíců postavený. Tahle rychlost má i méně sympatické rysy. Lidé se na své bydlení ani už moc netěší, protože k nim přichází jakoby automaticky. Dům přestává být vytouženým sídlem rodiny, stává se formálně nabytou věcí.“ Jím navržená dřevostavba vznikala celý rok, tedy alespoň po stránce procesu příprav.

Pomalé tempo není v uspěchaném světě na škodu

Uvolnění stavebního prostoru, kácení stromů na pozemku, řezání, zpracování a úprava dřeva, sestavení jednotlivých částí v místě stavby – to vše si vyžádalo čas. Po celou dobu pak mohli být budoucí obyvatelé „přímo u toho“, a mohli si ke svému domu vytvořit mnohem hlubší vztah. A je pravdou, že dnes si svého domu mnohem více považují. Pomalejší tempo stavby tak bylo vlastně přínosnou zkušeností. A určitě ne jedinou.

Stromy, které jsou vypůjčené

Anzai totiž pro dům využil dřevo přímo ze stavební parcely. Uvádí, že se jednalo o 120 stromů (o průměru přibližně 40 centimetrů, stáří 80–90 let). Stromy byly pokáceny v zimě kvůli lepším vlastnostem dřeva. A toto dřevo pro stavbu nikterak chemicky neošetřoval. Výsledkem je dřevo s přirozenou kresbou, které je upraveno ve své délce a průřezu, ale jinak odráží původní živé stromy.

Že potom nejspíš stavba nepřežije třicet let? „A jak dlouho byste chtěli v jednom domě vlastně žít?“ kontruje Anzai. „Všechno se mění a stavět na věčné časy je zbytečné. Dům se za třicet let rozpadne a protože je z chemicky neošetřeného dřeva, vezme si jej příroda zpět.“ Dodává, že jeho ideou bylo „vypůjčit si“ na místě stavby materiál, který se jednou „vrátí“ zpátky. Jistou poetiku tomu upřít opravdu nelze.

Pro další generaci

Ideu udržitelnosti a návratu zpět podpořil ještě jiným prvkem. Sice kvůli stavbě rodinného domu padla na materiál spousta stromů, ale on nechal v místě stavby vysadit nové. Ty pak budou svým růstem odměřovat čas obyvatel. Až jejich vlastní děti vyrostou, bude už kolem zase les. Místo, kde si budou moci vypůjčit dřevo pro stavbu dalšího domu. Nepospíchat, nezapomínat, neztrácet.