Desítky let stará špína, sbírka obalů od šunek a červi v umyvadle. Martin zdarma uklízí v cizích bytech, ukázal fotky

Martine, proč jste se začal věnovat úklidu extrémního nepořádku?

V České republice není tato problematika úplně populární a moc se o ní nemluví. A když už, tak se lidé na daného člověka dívají skrz prsty, proto je to u nás tak trochu tabu. Přitom každý z nás zná minimálně jednu osobu, která má podobný problém. Buď ze svého blízkého okolí nebo ví o nějakém pánovi na vesnici, který má zaskládaný celý dvorek a podobně.

Vy sám jste hodně pořádný?

Vůbec nejsem, ani trochu (smích). Já sám jsem bordelář, ale když vidím, že ti lidé to sami nezvládnou, tak jim rád tímto způsobem pomůžu. Pokud je to v našich silách, tak bychom to udělat měli.

Jak reaguje vaše rodina na to, že uklízíte ostatním?

Smějí se tomu. Když jsem vyrůstal, jedním z největších témat v naší rodině byl právě můj pokoj, který byl věčně neuklizený. Babička to vždycky komentovala a kárala mě, takže teď se tomu hodně diví. Já jsem jí říkal: Babi, to jsi nečekala, co? (smích).

Jak jste se tedy k uklízení dostal?

Založil jsem si stěhovací firmu a začali jsme dostávat nejrůznější zakázky, které se však netýkaly pouze nastěhování, ale také vyklízení. Bod zlomu přišel, když jsme dostali zakázku od sociálního pracovníka, abychom uklidili jednu ubytovnu. Zde jsem měl opravdu namále, protože to, na co jsme narazili, jsem asi ještě nikdy neviděl. Nějak jsme to ale zvládli a začali dostávat podobných zakázek stále více.

Nejčastěji to byli právě senioři, kteří mají problém s uklízením a kteří se v tomhle ohledu už o sebe nedokážou postarat. My jsme k nim chodili připravit prostory tak, aby do nich vůbec mohla přijít pečovatelská služba, která už to měla nadále udržovat. A tady jsme se poprvé setkali s tím extrémním nepořádkem, exkrementy, močí, silným zápachem atd. Viděli jsme, že ti lidi potřebují opravdu pomoct, že to sami nezvládají. Zároveň jsme ale věděli, že se jedná o lidi, u kterých si nelze říci o peníze.

Jaký byl váš další krok?

Na začátku prosince, kdy je menší poptávka po stěhovacích službách, jsme si řekli, že do Vánoc uklidíme několika domácnostem zdarma. Kromě toho, že jsme chtěli pomoct, byl náš cíl také upozornit na problém, který tady je, ale neřeší se. Výzva měla trvat 20 dní, ale zvrtlo se to a už v tom jedeme půl roku (smích).

Jak to?

Poptávka po úklidech byla opravdu vysoká, to jsme vůbec nečekali. V prvních čtrnácti dnech se přihlásilo 100–200 lidí. Dal jsem příspěvek na sociální sítě, druhý den jsem se probudil a bylo tam tisíc sdílení. Začalo to žít svým vlastním životem, za což jsem byl na jednu stranu velmi rád, ale na druhou nás to zaskočilo a nebyli jsme na to vůbec připraveni. Najednou jsme viděli, že je tady obrovské množství lidí, kteří potřebují pomoci i přes rok.

Jak jste tedy vybírali, komu pomůžete?

Vybírali jsme, kdo to potřebuje víc. To už jsme poznali z fotek, které nám lidi posílali. Jeden byt byl třeba špinavý, ale dalo se v něm žít. Vedle toho byl druhý byt po okno zaskládaný věcmi, kde se nedalo hnout. Byla to vlastně taková Sofiina volba, ale kritérium bylo, který problém je palčivější. Nebylo v našich možnostech jet všude.

Stále mluvíte v množném čísle. Kolik vás celkem je?

Ve firmě jsme čtyři, ale máme to momentálně rozdělené, takže dva lidi stěhují a dva uklízí. Samozřejmě, když je to větší zakázka, tak jedeme stěhovat všichni čtyři.

Žádají vás lidé o pomoc spíše sami nebo to udělá někdo z jejich okolí?

Obojí. Někteří se ozývají sami, jindy nám napíšou rodinní příslušníci.

Ti lidé vnímají, že mají doma nepořádek nebo jim to ani nepřijde?

Když se nám ten člověk ozve sám, tak si to většinou uvědomuje, a to je ta lepší varianta. Druhá možnost je, když nám napíše někdo z jeho okolí, tam si to ten člověk většinou tolik nepřipouští. Je to pro ně taková ochranná skořápka nad tím zavírat oči. Většinou se ale stydí, avšak není v jejich silách s tím něco udělat. Často je to i izoluje od okolí, jelikož pochopitelně nikoho nechtějí zvát k sobě a podobně.

Co si myslíte, že je nejčastějším spouštěčem?

Já si myslím, že je to často nějaké trauma nebo za to může výchova. Ta seniorská populace zažila komunismus, a hlavně byla vychována lidmi, kteří si prošli válkou. Tedy časem, kdy lidé všechno schovávali, protože nevěděli, zda zítra nebude ještě hůř. Asi každý se setkal s tím, že babičky shromažďují nejrůznější použité kelímky, sáčky a podobně. U těch případů, za kterými jezdíme, je to však dotaženo do extrému, ti lidé si z těchto věcí dělají svou hradbu, za kterou se schovávají. Samozřejmě nejsem psycholog, to jsou jen mé dojmy z praxe, ale snažíme se hodně studovat i teorii.

Vy jste se zmiňoval především o seniorech. Uklízíte někdy i u mladších osob?

Rozhodně, byli jsme i u mladších lidí. U obou skupin se však většinou liší jádro problému. U mladších lidí je to často deprese a u starších se to mnohdy motá kolem chorobného hromadění. Samozřejmě to není pravidlem, ale zatím jsme se nesetkali s mladými lidmi, kteří mají problém s chorobným hromaděním.

U těch depresí je to však mnohdy ještě horší. Ta duševní choroba se totiž začne promítat do prostoru, kde ti lidé žijí, a začne se to cyklit. I když by měl člověk šanci se v tu chvíli z depresivního stavu dostat, tak je v tom prostoru, který ho velmi negativně ovlivňuje, zároveň však není schopný kvůli depresím uklízet, tudíž je to neustále dokola. A tady v tomto jsme chtěli pomoci a toho člověka z kruhu dostat.

Jsou u uklízení majitelé bytu či domu přítomni?

Ano, je to naše podmínka, aby ti lidé měli úklid zadarmo. Člověk se musí účastnit. Nemusí ani fyzicky pracovat, ale musí tam být s námi a ten proces vnímat.

Jak moc máte u uklízení volnou ruku?

Je to velmi individuální. U té deprese si většinou člověk uvědomuje, že jsou to odpadky, a chce je vyhodit. U toho chorobného hromadění je to horší. Tam potom záleží, z jakého důvodu ten člověk ty věci hromadí. Může se jednat o nějaké trauma nebo se může jednat o obsedantně kompulzivní poruchy, a to je asi to nejhorší, to potom s tím člověkem musíme probírat každé víčko od piva zvlášť a hodnotí se, která věc se může vyhodit a která ne.

Stalo se vám někdy, že jste přijeli a ten člověk nechtěl vůbec nic vyhodit?

Stalo se nám to zrovna nedávno. Čtyři hodiny jsme třídili věci do pytlů opravdu důkladně, a když jsme byli hotoví, tak nám paní řekla, že tam ty pytle máme nechat. Odmítla se o tom jakýmkoliv způsobem bavit. Ale samozřejmě na to ti lidi mají právo, jsou svéprávní a pořád se jedná o jejich soukromý prostor, takže to musíme respektovat.

Vy jste zmiňoval, že se ti lidé často stydí. Je tam ještě nějaký jiný typ emoce?

Často smutek. Protože jak se pytle odváží a mizí ty věci, tak se z toho člověka odplavují emoce a vyplouvají na povrch. Mnohdy se i brečí, protože některé ty příběhy jsou opravdu drsné. Agresi jsme zažili jen minimálně ve smyslu zvýšení hlasu. 

Narazili jste při úklidech na něco cenného nebo nečekaného?

To se stává celkem často. Našli jsme například sloní kel. Teď jsme našli v bytě, kde byly jen samé odpadky, oblečení a suché rohlíky, počítač asi za 40 tisíc. Paní říkala, že si ho koupila, ale nefungoval. Doma jsem se na něj podíval a zjistil jsem, že je kradený. Tak jsme ho vrátili původní majitelce. Samozřejmě ho paní mohla koupit už kradený, nemusela ho ukradnout přímo ona. Každopádně ty příběhy věcí jsou často opravdu zajímavé a stále narážíme na něco nečekaného.

Co nejhoršího jste naopak objevili?

Například červy ve dřezu a podobné věci. Úplně nejhorší je vždycky ta poslední vrstva, jelikož to je většinou ušlapaná vrstva jídla za posledních 5–10 let. To si asi dokážete představit, jak to tam „voní“, když se to odkryje.

Bylo na vás něco už opravdu moc?

Každým úklidem posouvám své hranice (smích). Vždycky mě něco překvapí, ať už je to právě to jídlo nebo nějaké tělesné tekutiny. Já jsem v tomhle takový strašpytel, ale můj kolega Mikuláš je velice otrlý, takže jsem moc rád, že ho tam mám, a spíše držím krok s ním než on se mnou.

Stal se vám při úklidu nějaký úraz?

Jednou jsme ošetřovali paní, která zakopla, ale nebylo to nic vážného. Ta naše práce v sobě spojuje řadu zaměstnání, ať už je to uklízeč, stěhovák, terapeut nebo právě ten zdravotník. V některých situacích dokonce i soudce. 

Jezdíte uklízet i mimo Prahu?

Málo a neradi. Samozřejmě jsou tyto problémy i mimo hlavní město, ale když jedeme mimo Prahu, například do Brna, tak je tam hned několik komplikací. Nikdo nám neproplatí benzín, musíme zařizovat kontejnery, zatímco v Praze už je máme vyřešené. Navíc se to nevyplatí časově, jelikož zatímco v Brně uklidíme byt, v Praze stihneme za stejnou dobu dva. Občas ale uděláme výjimku.

Nepotřebné věci vyhazujete nebo se ještě nějak využívají?

Jezdíme s tím na sběrný dvůr. Co se dá zachránit, tak darujeme někomu, komu to udělá radost, kdo to nějakým způsobem využije nebo to přetvoří.

Nabízí vám lidé něco za úklid, přestože to děláte zadarmo?

Stává se to, protože ti lidi se chtějí nějakým způsobem odvděčit. Dávají nám třeba dárky z toho bytu, což může být trochu úsměvné, například od jedné paní jsem dostal slipy a podobně. Já jsem je poté samozřejmě nevyužil, ale v tu chvíli je důležité, aby člověk ten dárek přijal, protože ti lidi se pak cítí lépe a nemají tak silný pocit, že jsou někomu něco dlužni nebo že musí být zavázaní.

Nemáte strach, že jakmile odjedete, tak se lidé vrátí do stejného bodu a zase budou mít doma nepořádek?

Ono se to většinou stane, ale i tak je to pro ty lidi velký krok dopředu. Situace se nějakým způsobem hýbe. My momentálně řešíme jen ten důsledek, což je nepořádek, ale časem bychom chtěli zajišťovat i poradenství, základní sociální služby atd.

Co mají lidé největší tendenci shromažďovat?

Mezi nejčastější věci patří oblečení, časopisy nebo letáky. A samozřejmě nejrůznější obaly, ať už se jedná o kelímky od jogurtu nebo to úplně nejhorší – obaly od šunek. Tam si opravdu nedokážu představit žádné využití. Často je to takový mix, lidé jsou schopni schovávat opravdu všechno.

Vy jste původně začali uklízet zadarmo. Je to udržitelné?

To je otázka, kterou v poslední době hodně řešíme. My jsme v lednu dělali sbírku, kde se na úklidy vybralo cca 200 tisíc. To byla sice paráda, ale pokud bychom v tom chtěli pokračovat, tak sbírky nejsou úplně cesta, jelikož dříve nebo později ta pozornost kolem naší činnosti opadne.

Jediné řešení, které se tedy nabízí, je založení neziskové organizace, která by se tomuto věnovala. A to je momentálně v procesu, pracujeme na tom už asi půl roku. Každopádně to ještě nějakou dobu potrvá, a tu budeme muset přežít s tím, že to děláme zadarmo. Snažíme se shánět alespoň sponzory mezi firmami, které nám poskytnou například auto, přípravky na úklid a podobně.

To musí být velmi těžké skloubit uklízení zadarmo a práci, která vás živí...

Já se teď více věnuji tomu uklízení a kluci zase stěhování. Nejvíce času věnuji momentálně zakládání neziskové organizace, která se bude jmenovat Břečťan a ke které se snažím najít nějaký stálý finanční tok, jelikož bude potřeba mít prostory, auta, lidi, které nějak musíme platit, a na to je potřeba sehnat peníze. A to děláme skrz sbírku znesnáze21, kde může člověk přispět jakoukoliv částkou a moc nám to pomůže.

Teď to hlavní – baví vás to?

Jasně, baví. Občas je to ale i trochu frustrující, například když člověk věnuje vyklízení tolik energie, a nakonec tam ty věci stejně zůstanou. Navíc to nemáme placené, takže si člověk občas říká, že by to stejné vlastně mohl dělat za velmi slušné peníze, ale koupit si k tomu dobré auto, zaplatit si velkou svatbu a podobně.

Na druhou stranu, když se nějaký dům uklidí, hodně mě to nabije. Ta pomoc je totiž hmatatelná a vidíte za sebou okamžitě výsledek. V tom uklizeném prostoru je pak úplně jiná energie. Měli jsme paní, která nedokázala vyhazovat časopisy. Na konci týdne, když jsme končili, tak prostě vzala všechny časopisy a vyhodila je sama. Tak to jsou situace, kdy si člověk říká, že to má cenu.

Změnilo vyklízení bytů váš přístup k vlastní domácnosti?

Rozhodně, například si nenechávám věci, které nepotřebuji. Typický příklad jsou staré krabičky od mobilů, které si člověk nechává, protože by se přece někdy mohly hodit. Sice mohly, ale většinou už se nikdy k ničemu nehodí. Takže jsem se naučil nelpět na věcech, které vlastně nemají hodnotu.

Děkuji za příjemný rozhovor a ať se vám daří.

Také děkuji.

P.S. Hledáte inspiraci pro Vaše bydlení? Navštivte online stavební veletrh Veleton, který se uskuteční 23. – 25. května 2025. Vstupenku lze stáhnout ZDARMA na tomto odkazu (počet vstupenek je limitován) . Těšit se můžete na množství inspirace, živých přednášek, konzultací s odborníky i slevové vouchery.