Dřevěné příhradové vazníky: Proč stále častěji nahrazují klasický krov?

Příhradový vazník je lehká konstrukce, která je ohraničena horním a dolním pásem. Vnitřní prostor vazníku je tvořen příhradovinou neboli svislicemi a diagonály. Spoje těchto prvků jsou nejčastěji řešeny pomocí tzv. styčníkových desek.

Trocha historie příhradových vazníků

Dřevěné příhradové vazníky se začaly vyrábět v 50. letech v USA, odkud se rozšířily do západní Evropy. Na přelomu 60.–70. let pronikla tato konstrukce i na území Československa a vazníky se používaly především pro zastřešení zemědělských objektů. Koncem 90. let nastává díky výpočetním softwarům mohutné rozšíření příhradových vazníků i po celé České republice.

Konstrukce příhradových vazníků

Základním parametrem, který udává vzhled konstrukce je tzv. světlá šířka, kterou je potřeba překlenout. Od té se dále odvíjí jednotlivé délkové rozměry základních prvků. Díky dnešním technologiím je možné vyrobit vazníky o délce až 30 metrů, ale běžně se používají rozměry maximálně 15 m. Výška vazníku pak závisí na dané oblasti výstavby. Obecně je doporučeno se držet poměru světlé šířky ku výšce maximálně 6,67.

Horní a dolní pás příhradového vazníku

Horní a dolní pás tvoří obrys konstrukce příhradového vazníku. Vzhledem k přírodnímu materiálu je potřeba desky napojovat při větších délkách. Tloušťka desek je při běžném návrhu 50 mm a z ekonomického hlediska by neměl přesáhnout 80 mm.

Diagonály a svislice

Skládají se do trojúhelníkových polí, které rozloží zatížení na příhradový vazník. Zároveň tvoří výplň vazníku a tím zajistí jeho tuhost. Šířky profilů jsou vzhledem k technologii spojů v rámci celého vazníku stejné.

🔴 Nejvíc lidí právě čte:

Chatu o šířce 4,8 m přestavěli i s omezeným rozpočtem na moderní domov pro čtyřčlennou rodinu

Zavětrování příhradových vazníků

Obecně můžeme rozlišovat tři druhy ztužení.

Dočasné – Používá se jen po dobu montáže vazníků. Po dokončení permanentního zavětrování je dočasné zavětrování odstraněno.

Ztužení vazníku – Pruty příhradových vazníků je nutné ztužit, aby nedocházelo k jejich vybočení z roviny vazníku.

Ztužení střechy – Aby se vám jednotlivé vazníky nesesypaly jako domeček z karet, je potřeba vytvořit tuhou prostorovou konstrukci pomocí zavětrování. Nejběžnější je podélné ztužení, diagonální ztužení.

Spojení prvků

Styčníkové desky s prolisovanými trny (Gang naily)

V dnešní době jsou to nejrozšířenější spojovací prostředky příhradových konstrukcí. Styčníková deska je nejčastěji vyráběna z pozinkované měkké oceli. V agresivnějším prostředí je lepší použít nerezovou ocel, ale ta už se odrazí na výsledné ceně. Umisťují se do místa, kde se potkávají jednotlivé desky. Toto místo se nazývá styčník.

Desky musí mít stejnou tloušťku a styčníková deska může spojit až 8 těchto prutů, běžně se však instaluje maximálně 5. Plech styčníkové desky má tloušťku od 1 mm až 2 mm. Rozměry jsou zvoleny v závislosti na počtu prutů ve styčníku a jejich šířce. Stejně tak i délka trnů na desce závisí na šířce prvků. Na aplikaci Gang Nailů je třeba speciálního lisu.

Při výrobě vazníků spojených styčníkovými deskami je třeba počítat s náklady na pořízení technologie a softwaru.

Sbíjené vazníky pomocí hřebíků

Jednotlivé desky vazníku jsou spojovány pomocí hřebíků. Počet hřebíků a jejich průměr určí statický výpočet. Ten je ale zdlouhavý a celá výroba těchto sbíjených vazníků je neefektivní. Lze je sice vyrábět s minimálními vstupními náklady, ale jejich větší pracnost prodlužuje jejich výrobu až dvojnásobně oproti styčníkovým deskám. Navíc se zvyšuje i spotřeba dřeva, jelikož je potřeba zdvojovat některé prvky.

Tvary příhradových vazníků

Nejčastěji se setkáte s trojúhelníkovým vazníkem, který může tvořit sedlovou střechu. Příhradový vazník ve tvaru pravoúhlého trojúhelníku je možné navrhnout pro pultovou střechu. Dalšími typy jsou různé obdélníkové, lichoběžníkové nebo i zakřivené tvary. V každém případě je však zapotřebí mít vypracovaný statický posudek, který určí správnou dimenzi a zavětrování prvků.

Příhradový vazník vs. klasický krov

• Využití půdního prostoru – Příhradové vazníky nabízí jen velmi malé využití půdního prostoru oproti klasickému krovu. Je to dáno sítí diagonál a svislic, které dělí prostor do trojúhelníků. Sklon střešní roviny může být menší. I v podélném směru se jen málokdy najde místo pro uložení věcí natož půdní vestavbu
• Rozměry jednotlivých prvků – Pásy, diagonály a svislice příhradového vazníku jsou tvořeny řezivem o menší dimenzi, než je tomu u prvků klasického krovu. To s sebou nese určité výhody a nevýhody. Menší rozměry prvků snižují i tvarovou stabilitu celé konstrukce v případě požáru. Na druhou stranu se snižuje spotřeba materiálu až o 40 % a konstrukce má mnohem nižší hmotnost.
• Rozpětí – V porovnání s klasickým krovem jsou příhradové konstrukce prakticky neomezené ve svém použití, co se týče rozpětí. Příhradové vazníky jsou vhodné do rozpětí až 30 metrů.
• Výroba a montáž – Výrobní linka na příhradové vazníky představuje nemalou investici do technologií. Díky kvalitní a přesné halové výrobě je však montáž příhradových vazníků mnohem jednodušší a rychlejší. Problematickou se v některých případech může stát doprava vazníků na stavbu.
• Konstrukce – Spodní pás příhradového vazníku je ideální pro zavěšení podhledu. Příhradové vazníky mívají prostorově velmi náročnou konstrukci, která nemusí být vždy vhodná v případě složitějších tvarů střechy.
• Ekonomické porovnání – Cena střechy příhradových vazníků vychází lépe díky menší dimenzi prvků a stupni prefabrikace.

Na půdách se válí statisíce. Jak o ně nepřijít?

Skladování a manipulace s dřevěnými příhradovými vazníky

Výrobu příhradových vazníků neovlivňují klimatické podmínky, jelikož se vyrábí v hale. Rizika poškození však nastávají ve fázi přepravy, skladování a montáže, kdy je s vazníky neodborně nakládáno. Většina chyb pramení z nedbalosti, a proto je dobré si říci několik zásad, kterými lze poškození předejít.

• Vazníky skladovat co nejkratší dobu.
• Surovina pro výrobu má přibližnou vlhkost okolo 20 %, takže není potřeba vazníky skladovat v nijak zvlášť suchém prostředí. Stačí zabránit styku se zemní vlhkostí a deštěm.
• Vazníky můžeme skladovat ve svislé i vodorovné poloze. Vždy však dbáme na to, aby byly řádně podložené a nedošlo k vybočení ze základní roviny.

Ruční manipulace s vazníky by měla být jen u lehkých typů vazníků a jen do výšky jednoho podlaží. Při větší výšce a zátěži je potřeba využít mechanických manipulačních prostředků se zdvihem, které značně ulehčí a zrychlí práci. Při práci za použití techniky je třeba dbát bezpečnostních opatření, jako je například uchycení vazníků jen za předem schválené závěsné body. Rovněž je nebezpečné instalovat rozměrné střešní prvky za nepříznivých klimatických podmínek.

Byl pro vás článek přínosný? Neváhejte ho ohodnotit a zapojit se do diskuze.