V Číně mají divadlo postavené z živého bambusu. Jak funguje?

Možná se vám to nezdá, ale Čína stojí na předělu. Minulost nechává za sebou a stává se, tedy alespoň navenek, moderní zemí. Projevuje se to ve všech oblastech života a architektura není výjimkou. Staré tu nahrazuje nové. Ale zdaleka ne všichni jsou z tohoto překotného přechodu nadšení a obávají se ztráty kontaktu s vlastní historií. Projekt Bambusového divadla od architektky Tiantian Xu na to velmi citlivě reaguje. Nabízí praktickou ukázku starého umění v novém hávu. A to dost působivém.

Bambus je stejně univerzální jako před staletími

Architektka totiž dokázala dát dohromady několik věcí a společně z nich vytvořit dílo s hlubším významem. Reaguje na melancholii venkovských obyvatel Číny, kterým se původní přístup k architektuře ztrácí před očima. Upozorňuje na zapomínané dovednosti předků, kteří uměli dokonale zužitkovat přírodní materiály. Ukazuje, co všechno se dá s obnovitelným a nenáročným biologickým materiálem, bambusem, dokázat.

Inspirace z pera čínského malíře

Xu přitom nezůstává svou prací v minulosti, ale klade důraz na moderní myšlení. Demonstruje, že organická architektura, ta která sama roste a mění svůj tvar podle přání zadavatele, má budoucnost v celé Asii. Jak se jí to podařilo? Všechno to vlastně začalo sérií starých svitků, na které proslavený malíř Qiu Ying v 16. století zachytil přírodní bambusové divadlo. Není úplně jisté, kde přesně se nacházelo, ale nazývalo se Zahradou štěstí.

Architektce obrazy učarovaly. Nacházely se na nich stavby, které byly vytvořené z živých bambusových stvolů. Zahradní altány doplněné o girlandy a balkóny. Šlo o celé zahradní komplexy. A Xu tehdy začala přemýšlet, zda by něco takového bylo možné vytvořit i dnes.

Divadlo, které nemá střechu

Na vhodnou příležitost si musela počkat do roku 2015, kdy ve vesnici Hengkeng (v provincii Če-ťiang) objevili archeologové při vykopávkách základy přírodního amfiteátru. Venkovní divadlo a veselá vystoupení herců v maskách k Číně historicky patří.

Photocredit: Ziling Wang

Nechyběly tu stupňovité terasy z kamenů, na kterých seděli diváci, ale nebyly tu patrné základy žádných hlediště zastřešujících staveb. Kolem byl jen hustý bambusový háj. Xu pak ve spolupráci s archeology dospěla k názoru, že celý amfiteátr byl „opleten“ živým bambusovým dómem. A protože se na lokalitě nezvažovalo jiné využití, dali vesničané radostně svolení k tomu, aby zde architektka vytvořila bambusové divadlo v podobě, jakou před staletími nejspíš mělo.

Když se staví ze živých stromů

Pro celou konstrukci byl využit z technického hlediska velmi nenáročný přístup. Stavba byla zajištěna jen s pomocí několika plošin žebříků, ocelových lan a kotvících prvků. Díky nim bylo možné na původním základu amfiteátru pozohýbat jednotlivé stvoly bambusu, zajistit je a proplést. Všechny stavební součásti pak z místa zmizely, struktura bambusového dómu je samodržná. Nenarazíte tu na jediný hřebík nebo svár, propletené stvoly zpevňují samy sebe.

Jiskřící bambus

„Bylo překrásné využít ohýbatelnost a flexibilitu bambusu,“ říká Xu. „Je to velmi přizpůsobivý a nenáročný materiál, který navíc vyžaduje jen minimální péči. Jediné, co musíte dělat, je pravidelně vplétat mladé výrůstky do již existující celistvé konstrukce.“ Dále si pochvalovala efekt „jiskření“, kterým listy a stvoly bambusu disponují. Když jsou vlhké, dopadají na ně kapky deště, hraje si s nimi vítr nebo na ně svítí slunce, třepotají se a září v odstínech svěží zeleně.

Bambus je klíčem k oživení veřejného prostoru

Bambusové divadlo v háji na kopci u vesnice Hengkeng je bezpochyby zdařilým dílem. Xu by ale byla ráda, kdyby nezůstalo jen u pravděpodobné rekonstrukce. „Bambus má ze své povahy ty nejlepší předpoklady stát se základním stavebním materiálem organického stavebnictví. Dětská hřiště, příměstské parky, veřejná prostranství. Tady všude by mohly „stavby“ ze samovolně přirůstajícího bambusu zkrášlovat životní prostředí. Připomínat nám naši minulost a přitom nás vést k lepší a čistější budoucnosti.“