Jana s Honzou koupili zahradu sousedů a postavili si na ní dům. Stavební povolení měli do 3 měsíců

Nenechte si ujít:

V netradičním rodinném domě dnes žijí se svými dvěma dětmi a na začátky svého vztahu vzpomínají s úsměvem. Co se stalo tak zásadního, že jim to změnilo pohled na život? Jak našli stavební pozemek, když v okolí žádné nebyly? Za kterou firmu by dal Honza ruku do ohně? Jak zvládli urychlit stavební povolení a proč pro ně byla volba typového domu jasná? A jaká netradiční krbová kamna si nakonec zvolili? Silný příběh majitelů dřevostavby od Tábora si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.

Jano, Honzo, kdy padla myšlenka postavit si dům? Jak začal celý váš příběh?

Honza: U nás to na začátku bylo celé bláznivé, někdy v lednu 2016 jsme se s přítelkyní dali dohromady a na konci května 2016 jsem měl těžkou autonehodu. A ta myšlenka postavit si dům vznikla na konci roku 2016.

Jana: Reálně to vzniklo v nemocnici na nemocničním lůžku, kdy jsme se rozhodli, že spolu chceme zůstat. Žila jsem v té době v Praze a rozhodla jsem se, že se vrátím zpátky na vesnici.

Honza: Bylo to takové štěstí v neštěstí. Získal jsem poměrně vysokou pojistku a říkal jsem si, že bude dobré ji rozumně investovat. S Janou jsme tehdy měli nějaký základ peněz pro koupi pozemku a nějaké vlastní zdroje pro stavbu domu. Po Novém roce se rozjelo řízení ohledně stavebního povolení. V té době jsme spolu byli necelý rok.

Jana: Ve chvíli, kdy byl manžel v bezvědomí, jsem se cítila hrozně – člověk opravdu přehodnotí své priority. Já se řídím heslem „Dneska tu jsem, zítra už tu být nemusím“. V tu chvíli, kdy jsme se teprve poznávali, mi došlo, že čas tady je strašně krátký a musíme ho využít na maximum.

Honza: Tou autonehodou se nám začátek vztahu dost urychlil. Naši první těžkou zkoušku jsme museli zvládnout poměrně brzy. Byl jsem v rekonvalescenci, muselo to se mnou být k nevydržení, ale žena to vydržela.

Dalo by se říct, že nebýt autonehody, možná byste ani dům nepostavili?

Jana: Kdybychom spolu zůstali, plánovali bychom postavit dům v horizontu 5–6 let. Říkáme, že jsme za tři měsíce přeskočili tři roky – tu fázi dvoření se, zamilovanosti… v tu chvíli na tohle nebyl čas, zkusili jsme si spolu žít, starat se o sebe vzájemně. Na co čekat, když má člověk pocit, že je to správně? Věděli jsme, že spolu chceme bydlet, a nechtěli jsme zůstat ani u jedněch z rodičů. A když se nám naskytla možnost koupě pozemku, šli jsme do toho. Ani jsme nad tím moc nepřemýšleli, prostě to plynulo. Až zpětně jsme se nad tím začali zamýšlet.

Když jste tu byli první noc, to jste spolu byli jak dlouho?

Jana: To byl prosinec 2017, takže necelé dva roky. Pocházím z Plané nad Lužnicí, což je menší město kousek odsud. Manžel má rodiče, prarodiče a sestru tady. A já tady mám taky sestru a rodiče mám odsud kousek. Chtěli jsme zůstat na dohled.

Jak probíhal výběr pozemku?

Jana: Hledali jsme tady v okolí, obcházeli jsme majitele parcel, jestli někdo z nich nechce prodat, ale většina z nich si to držela pochopitelně pro své děti a vnoučata. Pozemek, na kterém teď bydlíme, nám prodali majitelé, kteří bydlí kousek pod námi. V té době byl ale vedený jako zahrada, nikoliv stavební parcela.

Honza: Ale taky jsme se naseděli u map. Už v roce 2017 tady nebyly stavební pozemky k prodeji a nebyly ani v územním plánu, takže jsme věděli, že se musíme dívat po zahradách. Stavební pozemky tu pořád nejsou, v okolí jsou jen louky a pole.

To je docela netradiční řešení. Jaké dokumenty jste museli dodat, abyste mohli na parcele stavět?

Jana: Tento proces řešila kamarádka, spolužačka ze základní školy, která se tím živí. Vybavuji si vyjmutí z půdního fondu, měření radonu, rozbor půdy, veškeré průzkumy, přípojky elektřiny a vody, připojení na pozemní komunikaci (vybudování silnice), na splaškovou vodu a tak dále. Pak jsme museli řešit odvod dešťové vody a spoustu dalších věcí.

Jak dlouho trvalo vyřízení stavebního povolení?

Honza: Myslím si, že to byly tři měsíce.

Jana: Tím, že jsme si spoustu věcí zjistili dopředu (co všechno musíme udělat pro to, abychom ho dostali), mohli jsme jít nejkratší cestou. Chtěli jsme krb, ale bylo to složité, tak jsme od klasické varianty upustili a pořídili si biokamna. Stejně tak dešťová voda – kdybychom ji chtěli nějak využívat, museli bychom podat další žádost, což by se mohlo protáhnout. A tak jsme se nakonec rozhodli pro vsakovací nádrž. Jediné, co trvalo dlouho, byla přípojka od dodavatele elektřiny.

Honza: Než jsme se sem stěhovali, měli jsme kabel do provizorních hodin u sousedů. Dodavatel elektřiny pořád posouval termíny, ničeho se u něj člověk nedovolal. Takže jsme tady asi rok bydleli na cizí síti, což nás vyšlo dost draho. Čerpali jsme elektřinu z nějakého starého domu (na starších domech bývají horší tarify), vyúčtování bylo dost vysoké.

Jana: Ale jinou možnost jsme neměli, museli bychom čekat a nemohli bychom tady bydlet.

Kromě vsaku a volby krbových kamen – bylo ještě něco, co by mohlo stavební povolení urychlit?

Jana: Myslím si, že asi ne. Oběhli jsme si sousedy na podpisy, to nám taky ušetřilo čas. Byli jsme v součinnosti s úřady proto, abychom zjistili, co udělat, aby to bylo rychlejší.

Byly tady nějaké regulativy ze strany obce?

Jana: Byla jen doporučení. Konzultovali jsme projekt se starostou a ten neměl žádné výhrady. Akorát jsme řešili kácení dvou stromů – byli jsme na obci zažádat si o vykácení a potom jsme jim donesli plány, které schválili.

Jak dlouho tu tedy bydlíte?

Honza: Stěhovali jsme se v prosinci 2017, takže to bude 8 let. Bydlíme tady ve čtyřech.

A co sousedské vztahy?

Honza: Víceméně o sobě nevíme. Se sousedy jsme k sobě vlastně zády, ostatní domy mají zahrady na druhou stranu. Jeden soused začal stavět chvíli po nás, vycházeli jsme si ve všem vstříc, vzájemně jsme si pomáhali.

Přejděme k samotnému bungalovu. Podle čeho jste si vybírali stavební společnost, která vám dům postaví?

Honza: My jsme nevybírali – my jsme totiž s firmou Atrium spjati asi 20 let. Můj táta pro firmu subdodavatelsky pracuje (montuje domy, kompletuje realizaci). I já jsem dokonce jednu dobu pracoval v této společnosti. A tento dům jsem měl vybraný už dávno předtím, než jsme se se ženou poznali. Když jsme se s Janou bavili o tom, jaký dům si postavíme, v podstatě už bylo rozhodnuto. Před finálním rozhodnutím jsme se byli společně podívat na tento typový dům, který byl už realizovaný. Jedná se o typový dům Merkur, my ho máme jen trochu upravený.

Jana: A mně se navíc taky líbil. Problém byl v tom, že jsem člověk bez představivosti – dokud nevidím dům stát, nedokážu si ho podle plánu představit. Takže Honza zvolil taktiku, že mě zavezl do totožného domu, a musím říct, že jsem dlouho neviděla krásnější dům.

Honza: Musel jsem ale vymyslet a obhájit, jak se ten velký dům vejde na tak malý pozemek (cca 800 m²). A pokud by se nám sem nevešel, museli bychom koupit jiný pozemek.

Čím vás tento dům tolik nadchnul?

Honza: Hlavně dispozicí – tím, jak je to netradiční. A hodně se mi líbí a dodnes je za mě velké plus domu oddělení dvou částí (společné a spací).

Jana: Jsem taky pro to oddělení částí, že máme ložnici úplně vzadu. A nejvíc se mi líbí ten otevřený prostor – i když je někdo na návštěvě a jdu vařit kávu, jsem pořád s tou návštěvou. Nebo když přijdou děti a hrají si bokem, pořád na ně vidím, mám je pod dohledem, jsme tady pořád spolu.

Jaké jste dělali individuální úpravy oproti typovému domu?

Jana: Přidali jsme jednu koupelnu navíc a upravili dětské pokojíčky. Snažili jsme se vhodně využít šikmé prostory – snažili jsme se je eliminovat.

Honza: A jestli si dobře pamatuju, původně byla v projektu průchozí šatna z ložnice a my jsme ji udělali odděleně.

Firmu jste si tedy zvolili na základě dobrých zkušeností. Jaké jste měli posléze pocity ze spolupráce?

Honza: Osobní setkání proběhlo, až když jsme řešili detaily, plánování rozvodů, elektřinu a vodu, okna a podobně. Do té doby jsme vše řešili po telefonu. Plány domu jsme měli k dispozici, takže nám návrh trochu překreslila Janina kamarádka architektka. Spolu s projektanty ve firmě řešili technické záležitosti po telefonu (bez nás, dokud to nebylo potřeba).

Kdyby se vás někdo zeptal, se kterou společností stavět dřevostavbu, doporučili byste jim právě tuto?

Honza: Ano, mají velkou kvalitu provedení, což můžu potvrdit, protože jsem pomáhal na montážích jiných domů. I ta komunikace byla fajn. S Janou jsme neměli během výstavby žádný zásadní problém, ve všem nám vyšli vstříc. I když něco bylo mimo projekt, nebyl s tím absolutně žádný problém. I hledání termínu montáže šlo hladce, stejně tak jako průběh stavby.

Jana: Já bych ráda zmínila, že si velmi cením jejich trpělivosti – když jsme vybírali okna, kliky, světlík, střechu... Já jako žena tomu moc nerozumím, ale měli se mnou svatou trpělivost. Manžel to třeba zná, ale já jsem potřebovala všechno vysvětlit.

A dům jste si nechali postavit na klíč?

Honza: Firma dodala jen hrubou stavbu s dopravou a jinak všechnu montáž a veškeré dodělávky jsme si řešili sami (včetně realizace základové desky). Oni mají výrobní halu, takže sem vlastně dojel kamion se stěnami a jeřáb nám dům osadil.

Vyskytly se v průběhu nějaké komplikace, na které byste chtěli upozornit další stavebníky?

Jana: My jsme komplikace neměli žádné. Všechno šlapalo jak po drátkách.

Honza: Je to specifické – hrubou stavbu jsme dokončovali už se zkušenostmi, znali jsme proces stavby, jak a co na sebe navazuje, co se může udělat mezi různými kroky a tak dále. Než jsme začali stavět, měli jsme harmonogram na celé tři měsíce, měli jsme domluvené vodaře, elektrikáře, betonáře atd. A všechno muselo probíhat bez prodlev. V tomhle nám hodně pomohl táta, který s řemeslníky všechno řešil. Díky velmi promyšlenému harmonogramu jsme vždycky věděli, že po jednom řemesle tady za pár dní může nastoupit další, měli jsme to rozplánované a díky tomu to bylo rychlé.

Volba dřevostavby byla jasná, nebo jste váhali?

Honza: Popravdě jsme váhali. Rozhodla určitě rychlost výstavby a to, že se tomu nemusíme věnovat, protože to celé za týden stojí. Šlo taky o to sehnat lidi, kteří by dům stavěli. My máme kontakty na ty, kteří dělají dřevostavby, ne zděné domy. Cena nebyla nesmyslná a to rozhodlo, že jsme na to kývli.

Dokážete zhodnotit vaši volbu dřevostavby po osmi letech? Bylo to dobré rozhodnutí?

Honza: Co se týče volby konstrukce, tak bych asi jinou cestou nešel. Systém stěn máme difuzně otevřený. To bylo víceméně dané. Stavební firma realizovala v té době 99 % domů difuzně otevřených. My jsme si zvolili do skladby konstrukce navíc zesílené dřevovlákno, byla možnost buď 6 nebo 10 cm zateplení, tak jsme zvolili 10 cm. Ale o uzavřené variantě jsme vůbec nepřemýšleli.

Jak probíhalo předání domu?

Honza: Přijel pan Brejcha, dříve stavbyvedoucí (dnes už technický ředitel), a bylo to fajn. Prošli jsme dům, když se předávala hrubá stavba, a pak přijel znovu – na kolaudaci.

Jana: Na kolaudaci přišel ještě stavební úřad, starosta obce a lidé z vodárenské společnosti. Všechno proběhlo v pohodě, jediné co, tak dle projektu chyběl plot vepředu, který nebyl, ale co se týče domu jako takového, tak bylo vše bez připomínek.

Jak vlastně vytápíte váš dům?

Honza: Máme tepelné čerpadlo vzduch-voda, teplovodní podlahové topení a k němu máme připojenou fotovoltaiku. Ale když jsme kolaudovali, měli jsme elektrokotel a zhruba před třemi lety jsme na dotace dodělávali tepelné čerpadlo a fotovoltaiku.

Z jakého důvodu jste upustili od elektrokotle? Kvůli dotacím?

Honza: Ano, především kvůli dotacím. Tuhle změnu jsme dělali v říjnu a těsně po tom (po Novém roce) skokově zdražily energie. O změnách cen energií jsme samozřejmě nevěděli, ale i tak jsme oproti tomu elektrokotli počítali s nějakou úsporou a tím, že se to pak tolik zdražilo, byla ta úspora najednou o dost větší. Jsme s tím spokojeni.

Znáte své roční náklady na vytápění?

Honza: Platíme to měsíčně, přes zimu nepřesáhneme za měsíc 6 000 Kč a v létě platíme 900 Kč, což je opravdu jen nájem hodin a paušální poplatek za připojení elektroměru. Když jsme tu byli bez fotovoltaiky, platili jsme asi 60 000 Kč ročně za elektřinu, teď jsme zhruba na půlce.

Obešli jste stavební úřad s krbovými kamny. Jak jste se dozvěděli o této alternativě?

Honza: Na toto řešení jsme narazili na stavebních veletrzích. Tam asi vznikla ta prvotní myšlenka, že je to fajn a že to bude levnější (biokamna mají výhřevnost 4,5 kW). Ale chybí nám tu druhý (pořádný) zdroj vytápění. Sice tento typ kamen prošel stavebním povolením, ale když je venku větší zima a přijedeme třeba z lyžovačky, není tady takové to úplné teplo. Biokamna vlastně fungují na principu, že dovnitř nalijete líh, zapálíte to a hoří ty výpary (dokud nevyhoří líh, tak to hřeje). Většinou je to tak na hodinu, pak se stejně musí větrat – nemáme tu odvětrání.

Jana: A údržba je celkem v pohodě – kastlík jde vytáhnout a sklo ani nerezový žlábek nečerná, osm let jsme se toho vlastně nedotkli. Jen jsme z nich utřeli prach.

A rekuperaci nemáte?

Honza: Ne, přišlo mi to zbytečné. Věděl jsem, že si to lidé nechávají udělat, ale otevřít okno a vyvětrat mi připadalo jednodušší. A zase ty peníze jsme mohli investovat lépe, než realizovat rekuperaci. Vím, že zkušenosti lidí jsou dobré, chválí si to, ale když jsem viděl, jak se to na stavbách instaluje, kolik je tam kabelů a všeho, tak jsme to nechtěli.

Co tepelný komfort v létě a v zimě? Nepřehřívá se vám dřevostavba v létě?

Jana: V létě je tady krásný chládek.

Honza: Je tu opravdu příjemně. Nic se nepřehřívá, a to nemáme ani žádnou technologii na chlazení domu, ani venkovní žaluzie – izolačně je dům úplně skvělý. A v zimě tu máme vytopeno na 22–23 °C a to bohatě stačí.

A co akustika a hlučnost v dřevostavbě?

Honza: S tím máme bohužel špatnou zkušenost. Když děti spí v pokojíčku a bouchnou v noci do stěny, je to přes ten dům slyšet. A když máme otevřené dveře, je to slyšet dozadu.

Jana: Trochu jsme s tím počítali, takže máme v ložnici akustickou stěnu. Ale stejně – žijeme tady jako rodina, nemáme před sebou co tajit a po zkušenosti z paneláku mi to osobně zrovna nevadí, nijak mě to neobtěžuje.

Kdybyste stavěli dům znovu, udělali byste něco jinak?

Jana: Asi bychom udělali sklep pod domem.

Honza: Přemýšlel jsem nad tím, je tady převýšení oproti silnici asi jeden metr, takže by se to možná dalo nějak vymyslet. Ta varianta tady byla, ale kvůli tomu, že jsme spěchali, a taky kvůli vyšší ceně se to nakonec neuskutečnilo. Výkopové práce by trvaly déle, pak by se vylévala betonová deska, muselo by se to zdít až nahoru a to by nás zasekalo o další dva až tři měsíce. Dneska mě to trochu mrzí, ale to už nezměníme. To je asi jediná věc, co bych udělal jinak – sklep s garáží. Protože ten pozemek je malý a pořád tady přistavovat nějaké boudy, protože věcí na zahradu s dětmi pořád přibývá, se mi moc nechce, takže by bylo ideální to mít schované pod domem.

Bylo v rámci celé výstavby domu něco, co jste brali na lehkou váhu, a pak se ukázalo, že to nebyla dobrá úvaha?

Honza: Za mě byly nejvíce stresující termíny a deadliny – nastavit práci jednotlivým profesím tak, aby na sebe všechno hezky navazovalo.

Jana: Za mě to byl nepořádek – úplně všude bylo bláto. Pořád jsem tu chodila a přesouvala věci, aby to tu bylo aspoň trochu čisté, pořád jsem zametala. Říkali mi: „Nech to, vždyť je to stavba,“ ale já jsem holt na úklid.

A jak se vám obecně žije v dřevostavbě? Je to stejné jako ve zděném domě? Dá se to srovnat?

Jana: Já to asi nedokážu porovnat, beru to stejně. I spoustu lidí překvapí, když jsou tady poprvé, že bydlíme v dřevostavbě, nejde to prostě poznat. Velký rozdíl vidím v porovnání paneláku a dřevostavby, ale jinak ne. Nevím, jestli se nám tady žije lépe tím, že máme dřevostavbu, nebo se nám tady prostě žije dobře. Ale jsme rádi, že máme dřevostavbu, že to šlo takto rychle.

Honza: Já bych vyzdvihl dobré podmínky v létě a v zimě, dům je opravdu funkční. Je to jednoduché na nějaké opravy, předělání čehokoli, prostup do domu je také jednoduchý (provede se prostup v izolaci, dá se nový kus izolace, přetáhne se to fasádou a je to celé rychle hotové). Myslím si, že v dřevostavbě jsou předělávky jednodušší. Přece jen je to pořád stavební deska.

Co byste za sebe poradili lidem, kteří stojí před rozhodnutím stavět dům, stojí úplně na začátku?

Jana: Ať si obejdou co nejvíce vzorových domů, podívají se a poptají u známých, kteří mají dřevostavbu. Nechat si poradit, vyslechnout si jejich názor. Za mě je rada na základě vlastní zkušenosti nejvíce ceněná.

Honza: Nechat si poradit, mít jasnou představu o tom, co od toho domu čekají. Jestli jsou to lidé, kteří chtějí žít venku a mít krásnou zahradu, nebo naopak chtějí více obývat dům a mít hezký interiér. Mít představu o tom, co má ten dům pro ně splňovat. To pro nás bylo na začátku asi nejdůležitější. Věděli jsme, co chceme za dům, a věděli jsme, proč ho chceme. Měli jsme to odůvodněné těmi oddělenými částmi interiéru. A pak to do sebe jen zapadalo. A tím, že máme na všechno podobný vkus, bylo pak jednoduché dát to dohromady.

Velice děkujeme Janě i Honzovi za poskytnutý rozhovor pro stavební portál Dřevostavitel a přejeme, ať se jim v jejich moderním domě žije krásně i nadále.

P.S. Líbil se vám článek? Využijte možnost bezplatného přístupu k dalším kvalitním článkům, které pro vás připravujeme. Jednoduše klikněte zde a následně potvrďte tlačítkem Přidat.

Plánujete stavbu rodinného domu? Navštivte ONLINE KURZ, kde se naučíte, jak správně postupovat i na co si dát pozor. více informací »