Největší dřevostavbu Evropy s pohnutou minulostí se pravděpodobně nepodaří zachránit

Ambiciózní plány tvůrců Orient Expressu

Přitom to celé začalo tak slibně. Koncem devatenáctého století se Mezinárodní společnost lůžkových vozů (určitě znáte její luxusní železniční spojení zvané Orient Express) rozhodla na vrcholku tureckého ostrova Büyükada nedaleko Istanbulu, své cílové destinace, postavit luxusní hotel a kasino – palác Prinkipo. Honosnou vilu ve stylu typickém pro tzv. období Belle Époque navrhl francouzsko-osmanský architekt Alexander Vallaury celou ze dřeva.

Rozloha činila téměř 20 000 m² a na více než století se stala největší dřevěnou budovou v Evropě a druhou největší na světě po budhistickém chrámu Tódaidži (umístění v žebříčku závisí na definici budovy a konstrukce – za největší dřevěnou budovu Evropy bývá považován i poněkud kontroverzní Metropol Parasol dokončený v roce 2011 ve Španělsku).

Mohlo by vás zajímat: Metropol Parasol: Dominanta španělského města

Člověk míní, sultán mění

Jenže když v roce 1899 impozantní šestipatrovou budovu dostavěli, sultán tehdejší Osmanské říše Abdul Hamid II. si povolení k jejímu provozu prostě a jednoduše rozmyslel. Pro tohoto silně nábožensky založeného vládce se zálibou v masakrech a tajné polici byl poker a black jack nepřípustný. Najednou nebylo jasné, co se stavbou bude.  

Z luxusního kasina sirotčinec…

Budovu ale nakonec roku 1903 koupila s bohulibým úmyslem vdova po řeckém bankéři, která ji věnovala tureckému ekumenickému patriarchátu, aby zde zřídil sirotčinec. Ten za dobu své existence poskytl domov bezmála šesti tisícům dětí. Chátrající budova dodnes vypovídá o tom, že tu o děti bylo dobře postaráno. Nechyběly tu klasické školní třídy, specializovaná učebna hudební výchovy, dílny a děti měly k dispozici dokonce vlastní divadelní sál. Prohlédněte si ho ve fotogalerii.

Vitleen Magulas, která v sirotčinci vyrostla, vzpomíná na tehdejší roky s pohnutím: „Měli jme tady nádherný život. Lepší než doma, tam by se o nás tak krásně nestarali. Byli jsme tu šťastní. Měli jsme všechno – oblečení, jídlo. Spousta Řeků tehdy sirotčinci přispívala.“  

…a ze sirotčince dům duchů

Dnes by se budova uplatnila spíše jako kulisa hororového filmu, a přesto jde o unikát, o jehož záchranu už dlouhá desetiletí bojují památkáři. Jediný, koho tady ale už roky potkáte, je zdejší správce Erol Baytas: „Ráno vstanu a jdu na obhlídku, abych zjistil, zda někdo neporušil zákaz vstupu do objektu, a také kontroluji stav budovy. Každý den někde něco spadne. Když prší, teče dovnitř spoustou děr, a mě to až bolí. Říkám těm kapkám slzy sirotčince. Beru tu zkázu osobně, je to můj domov a předtím to byl domov tisíců dětí.“

Turecký architekt Korhan Gömüs vyzdvihuje preciznost stavby: „Je to opravdu moderní budova. Veškeré trámy a sloupy byly precizně vyměřeny a všechny použité materiály byly velmi kvalitní. Jen díky tomu budova přežila dodnes. Například i to, že po sto dvaceti letech drží dřevěná parketová podlaha, je důkazem kvality.“ 

Ale jak sílilo napětí mezi Tureckem a Řeckem, stáhla se mračna i nad sirotčincem. Ten byl roku 1964 uzavřen. A tím začala smutná etapa úpadku a rozkladu, která trvá dodnes. Každá stavba o kterou se nikdo nestará, tak schátrá. Aby toho nebylo málo, došlo v roce 1980 k požáru, který způsobil další těžká poškození. V roce 1997 se majetku zmocnil turecký stát. Později, v roce 2010, sice nařídil Evropský soud pro lidská práva tureckým orgánům, aby vrátily sirotčinec Prinkipo řecké komunitě, ale vráceny už byly pouhé ruiny… 

Přežije Palác Prinkipo letošní zimu?

Istanbulská řecká pravoslavná menšina byla odhodlána budovu obnovit, jenže jejich počet je příliš malý a jejich schopnost získávat finanční prostředky na takový velký projekt žalostně omezená. Uvnitř šestipodlažní budovy se totiž nachází přes 200 místností, včetně velkého slavnostního sálu, knihovny, balkonů a parketových podlah, což v každém případě vytváří vskutku monumentální projekt obnovy. Odhaduje se, že na záchranu Prinkipa je potřeba asi 65 milionů eur.

Photocredit: Andrew Panshin

Prinkipo přitom stojí za záchranu nejen kvůli nostalgickému vzpomínání někdejších chovanců, ale i kvůli své unikátnosti. Správce Erol Baytas, který sirotčinec zná nejlépe, ale varuje, že brzy může být pozdě: „Chci, aby tuhle budovu zachránili. Nezáleží, co by tu bylo, ale Prinkipo si zaslouží návrat do života. Budova se rozpadá už léta, poslední dobou se to ale rychle zhoršuje. Tento rok už zimu nevydrží, pokud se nic neudělá.“

Organizace Europa Nostra, která zaštiťuje program „Sedm nejohroženějších“ na podporu chátrajících památek, se sice snaží prosadit opravy, ale osud sirotčince Prinkipo zůstává dál nejasný. Pojďte se s námi podívat, jak kdysi monumentální dřevěná stavba nyní vypadá. 

A kdo je tedy největší na světě?

Za největší dřevěnou budovu světa je považován zmiňovaný buddhistický chrám Tódaidži v Japonsku. Projekt z 8. století téměř zruinoval japonské hospodářství a na jeho dokončení se podle dochovaných záznamů podílelo neuvěřitelných 2 600 000 lidí.

Mohlo by vás zajímat: Tři nejstarší dřevostavby světa. Které to jsou?