Dřevo, vlhko a plísně. Jak se žilo v historických japonských domech?

Kvůli relativně vysoké vzdušné vlhkosti, téměř 70 % po většinu letních měsíců, měly plísně v tradičních japonských domcích nejlepší možné podmínky. Dřevěná stavba jim garantovala víceméně stabilní teplotu, která nestoupala nad 35 °C, a přitom nepadla pod bod mrazu. Prostě ideální podmínky pro růst.

Život mezi plísněmi

Japonci si na život v prostředí vstřícném pro růst hub a plísní zvykli, ale nadšení z něj nikdy nebyli. V období dešťů se například ženám doporučovalo opakovaně si sušit rozpuštěné vlasy nad ohněm, protože ve zdobně uvázaném drdolu mohly prorůstat plísně. Každý den se také přesušovalo uskladněné oblečení a obuv, jinak by snadno mohlo přijít ke zkáze.

Jak proti tomuto stavu Japonci bojovali? To, jak dnes obdivované venkovské stavby obytných domů vypadaly, je tou nejlepší demonstrací odpovědi. Domy byly v zásadě vždy postaveny nad úroveň terénu, na sloupcích, pylonech nebo kamenných stojkách, v minimální výšce 50 centimetrů. Zamezení přímého kontaktu se zemí bylo prvním krokem, jak zabránit přímému prostupu vlhkosti.

Čtěte dále: Sedmdesát pater ze dřeva. Japonsko odhaluje plán nového mrakodrapu

Pusťte vzduch dovnitř!

Vzdušný a průběžně čerstvým povětřím provívaný interiér byl další nezbytností. Proud vzduchu vysušoval vlhká místa a částečně bránil kondenzaci vodních par. S tím souvisí i minimum nábytku, který by byl přistavený ke stěnám.

A namísto předělů trvalých stěn se využívaly paravány, jejichž funkce nebyla jen dekorativní. Daly se použít a pak složit, tak aby nepředstavovaly překážku proudění vzduchu. Stejný důvod měly i „papírové“ posuvné dveře, které navíc bylo snadné nahradit v případě provlhnutí.

Podívejte se: Video: Lesní dům inspirovaný japonskou architekturou

Japonci jsou chorobně čistotní, tvrdili Číňané

Čínským cestopiscům, kteří zavítali na návštěvu do Japonska, přišli obyvatelé této ostrovní země chorobně čistotní. A obsáhle o tom referují ve svých dílech. Pravdou je, že touha po čistotě vycházela z života v nečistém a plísněmi zamořeném prostředí.

Cestopisci se také pozastavovali nad nepochopitelnou japonskou libůstkou: zhruba každých třicet let své domy zbourat a postavit znovu. Jenže i toto zdánlivě nákladné a náročné opatření bylo součástí boje proti houbám a plísním.

Japonci nikterak neskrývali, že „životnost“ jejich obydlí nepřesáhne tři desítky let. Tedy přesněji: masivní a mistrovsky tesané krovy a nosníky jejich domů, zbudované z tvrdých dřev, byly schopné přežít staletí. Jen bylo zapotřebí dům vždy po čase rozebrat na součástky a postavit znovu.

Sledujte: Video: Preciznost japonského tesařství, která vás dostane

Když odchází císař, musí dům stranou

Tento zvyk byl ještě umocněn tradicí, která se v Japonsku tradovala až do 8. století. Pokud zemřel starý císař a nahradil jej nový, musely být všechny domy v říši strženy a postaveny znovu. Často se tak stěhovala celá císařská města.

Obyvatelům Země vycházejícího Slunce tedy stavební demolice nepřišly nikterak mimořádné ani ničivé. Byly součástí pravidelného běhu života. Rozebrané domy byly postaveny ve vzdálenosti desítek metrů od původních základů, ale přesun současně narušil usazené plísně a houby.

Dům jako skládačka

Se způsoby boje proti plísním a častými přesuny souvisí i další typický rys japonské venkovské architektury. Spoje trámů a stěn byly ze zásady bez vrutů a hřebíků, dělané zásekovým a samonosným způsobem.

To proto, že železo bylo velmi vzácným materiálem a k ceněnému rodinnému majetku se počítaly všechny hřeby a skoby. Bylo jich vždy jen pár. Tesaři museli umět stavět bez pevných spojů, ale postavené objekty nikdy nebyl problém znovu snadno rozmontovat.

Čtěte dále: Video: Tradiční japonské spoje v moderních 3D animacích

Ústředním bodem života je jeho pomíjivost

Historická japonská architektura odráží jiné náboženské a kulturní zvyklosti, než na jaké jsme ve střední Evropě zvyklí. Naše tendence budovat rodinná sídla pod heslem „můj dům, můj hrad“ je pro ně v daném kontextu nepochopitelná. Ke svým obydlím a jejich umístění nebyli Japonci zdaleka tak připoutáni, jako my.

Je to ale vcelku pochopitelné: pokud v průběhu života zažijete desítku zemětřesení, dvacítku ničivých tajfunů a dva až tři požáry, nemáte potřebu stavět pro svůj dům s ohledem na budoucí generace. Dům je jen vnější schránkou, útočištěm před nepohodou, kterou občas musíte kvůli plísním rozebrat a postavit znovu.